časopis o norské literatuře
Kære Henrik Ibsen,
neboli milý pane Ibsene, v těchto opožděných dopisech jejich pisatelé většinou adresátům (doufejme) na obláčku vyjadřují takovou či onakou míru citového zaujetí, rozumí se převážně kladného. Překladatel by se měl citového vztahu k textům, které překládá, i k jejich autorům asi spíš vystříhat, já se však po těch létech rád přiznám k jistému pocitu, že jsem Vám (za vydatné pomoci bergenské konkordance k Vašemu dílu), když dovolíte přece jen trochu pronikl pod kůži - no a to se pak člověk jednoduše neubrání. A když vidí nebo si myslí, že se jeho autorovi ubližuje, má za to, že by se měl ozvat. Což tímto činím.
Tedy ne že bych já osobně měl vůči Vám špatné svědomí, spíš naopak: dělám, co je v mých chabých silách, abych Vaše - dnes nějakých sto dvacet sto třicet let staré - živé texty převáděl do češtiny přirozeně, dnešně živé a abych v nich nezadusil občasné záblesky ironického humoru, častější, než si leckdo tady myslí. Taky se v posledních létech některé z Vašich her u nás přece jen inscenují častěji než dřív: John Gabriel Borkman (ten je souhrou historických okolností obzvlášť aktuální), Heda Gablerová, Paní z moře a další; a to se samozřejmě nezmiňuju o evergreenu Peeru Gyntovi, to je jiná kapitola.
Nebudu Vám ale tajit, že u nás vůči Vašim hrám panují dost silné a rozšířené předsudky. Jde to tak daleko, že když nějaké české divadlo, na rozdíl od divadel jinde v Evropě, některou Vaši hru přece jen uvede, jako by cítilo povinnost se divákům a kritice omlouvat a prosit je o shovívavost - a já mám už delší dobu neodbytný pocit, že bych se měl aspoň pokusit nějak Vám to vysvětlit. Vezměte tedy tenhle dopis jako pokus vedený upřímnou snahou a snad trochu i jistým zahanbením: to zase mne dohání k omluvnému tónu. O shovívavost samozřejmě neprosím, vím, že když Vás hrají v německy a anglicky mluvícím světě (už vůbec nemluvě o Skandinávii), můžeme Vám my být ukradení.
Takže ten pokus. Řekl bych, že ochotnějšímu a otevřenějšímu přijímání Vašich her brání dvě hlavní překážky. Jedna je, řekněme, technická, a jako taková se dá vysvětlit a pochopit poměrně snadno. Výstižně ji zformuloval jeden vzdělaný člověk a znalec Vašeho díla, kdysi dramaturg pražského Národního divadla, Jaroslav Král, když napsal, že Váš "zápas s těžkopádností veristického iluzionismu jeviště sklonku 19. století zanechal v jeho (t.j. Vašich) hrách stopy ve wagnerovských délkách dialogů a v obšírnosti motivické práce." Dvacáté století totiž přineslo dva zásadní vynálezy, které způsobily revoluční změnu ve vnímání dramatických situací, konfliktů a jejich motivací: film a televizi. Možná pohled na člověka zjednodušily, změlčily; tak či onak, dnešní divák nepotřebuje (nechce?) příliš složité vysvětlování a drobnohledné pátrání po motivech a jejich dávných kořenech a souvislostech, stačí mu pár náznaků, několik střihů, a dost. Obšírnost motivické práce vadí a nudí. Povrchní? Možná, asi ano, ale dělat se s tím nedá nic. Kořeny této proměny jsou ostatně ve Vaší době (kolega Strindberg třeba) i v jiných žánrech, ale teprve moderní technika toto zrychlené, zkratkovité vnímání - prosím, zpovrchnění, když chcete - přinesla do každé domácnosti.
Bude to asi souviset s tou druhou, závažnější překážkou: vždycky Vám jde o nějaký závažný, mravní problém, osobní i společenský, a ten postavíte před diváky jako výzvu, před jakou se těžko uhýbá. Formulujete ho, jak jinak, v kontextu a pojmovým aparátem své doby - a bláhově jste předpokládal, že když uplyne celé století, budou vzdělané obecenstvo i empatická kritika schopné a ochotné ho vnímat a vzít za svůj. Bohužel jste se patrně mýlil. Před nedávnem u nás hostovalo jedno vídeňské divadlo s německou verzí Rosmersholmu, a reakce některých (naštěstí ne všech!) soudců místního vkusu by Vám vyrazily dech. Volá-li jedna recenzentka, že jste "vyčpělý", a druhá tvrdí, že jde o "drama abstraktních, mnohdy až dutě prázdných idejí" svědčí to jen o jejich trapné ignoranci a/nebo ahistorické hroší kůži; ale jestliže lidé, kteří jinak přece jen občas napíší věci, jež mají hlavu a patu, mluví o "nicotnosti, ba z dnešního hlediska až absurdnosti na hranici parodie a kýče... viz mýtus 'ztráty čistoty', možný 'nemanželský původ' Rebeky atd." nebo z výšin dnešní postmoderně cynické moudrosti vrtí hlavou nad "určitou dobovou naivitou" (která jim vadí u Vás, a u leckoho jiného nikoli), zůstává člověku rozum stát. Říkají tím přece jinými slovy: ti naivní lidé se trápí malichernými nicotnostmi, a jsou padlí na hlavu, když to nevědí. To my jsme jinak moudří kabrňáci, my máme jinak robustní svědomí (abych taky jednou citoval Vás). Mravní patos, aspoň v nesoučasném hávu, ohlas nenachází, duchovní aristokracie, po jaké jste toužil a již jste avizoval, je pořád v téže menšině, téměř neviditelné a neslyšitelné. Měli jsme tady čtyřicet let takový zrůdný společensko-politický systém. Občas se proti němu někdo postavil, koncem sedmdesátých let dokonce vzniklo i jakési - tvrdě potlačované - hnutí volající po změnách. K těm nakonec taky došlo, ale dnes, v již zmíněné televizi, vykládá národu jeden z nejvlivnějších lidí v zemi (a opět ten povýšeně blahosklonný úsměv a údiv nad "dobovou naivitou"), jak mu toto hnutí nic neříkalo a jak si radši šel hezky zasportovat a pak poslechnout něco pěkné hudby, kterou produkoval jeho kamarád. Nedovedu Vám dát výstižnější příklad namyšleně a cynicky necitlivého společenského ovzduší, které dostává kopřivku, když se mu z jeviště začne vykládat o mravních problémech.
Pochybuju, že se mi podařilo Vám to aspoň trošku vysvětlit. Vám to nakonec může být jedno; je to, jak se u nás moderně říká, náš problém. Vždyť, abych ještě jednou užil slov Jaroslava Krále, "myšlenkový náboj a významová nasycenost a mnohovrstevnatost obnažených struktur jeho (t.j. Vašich) hluboce ironických dramat jsou mocné. Jsou výzvou dnešnímu divadlu."
S úctou a obdivem Váš František Fröhlich