časopis o norské literatuře
Veskrze zvláštním rysem Lemurie, možná tím nejnápadnějším, je její nesmírná krása. Země Chaos, jak ji znám od ledových ker severního polárního vrchlíku až po rovník, se takřka všude vyznačuje touž nepopsatelnou krásou. Všechny kraje jsou tak krásné, že až budí podezření; člověk si říká: v tom musí něco vězet! Tou dobou jsem se už přirozeně každodenním letitým kreslením nahých postav, studiem krajin - a navíc uměleckých kreseb a maleb - vycvičil a naučil vidět krásu v přírodě a v lidech, jež ovšem přece vlastně také patří k přírodě. I města bývají překrásná. I dobrá města patří k přírodě. (celá ukázka Okamžik svobody)
Psychologie psa je pozoruhodná: čím větší výprask dostane, tím věrněji a oddaněji svému pánovi slouží.
Teď, když jsem konečně s naprostou jistotou věděl, že mě podvedla, neznala moje
oddanost hranic. Všechny moje neuspořádané myšlenky, veškerá moje těkavá psí
energie se točila kolem problému, jak se jí zavděčit. Protože někde hluboko
uvnitř mě děsil neodbytný strach: že odejde. Že ode mě dočista odejde - k němu -
a nechá mě napospas sobě samému. Nechá mě, ať si své moře brázdím sám.
(celá ukázka Pes)
Je jeden z těch červencových dní, kdy prší a nic se neděje, ve fabrice se nestávkuje a v novinách nejsou fotbalové tabulky, jen výsledky z Tour de France s Eddiem Merckxem v čele.
Chlapi by nikdy neměli mít volno, tvrdí moje žena, to pak prý jen bloumají a postávají ve dveřích, ale co máš sakra dělat, když není do čeho píchnout, a puky na kalhotách hned spláchne déšť, sotva si skočíš do města na pivo. (celá ukázka Červencový déšť)
OSOBY:
Mladá žena
Mladý muž
Otec
Matka
Baste
I
Tma. Rozsvítí se světlo. Pokoj s pohovkou, křeslem a konferenčním stolkem, který
je umístěn v popředí vpravo. V pozadí více vlevo je velké okno. Venku je světlo.
O něco výš vpravo od okna visí hodiny, které ukazují tři čtvrtě na tři. Pod
hodinami vpravo visí fotografie malého chlapce. Vlevo od okna stojí nezvykle
velký příborník. V levé krátké stěně se nacházejí jedny dveře, v pravé druhé.
Mladý muž leží na pohovce a čte si knihu.
Mladá žena
vstoupí dveřmi vpravo
Já už to dál nesnesu
Krátká pauza
Ne já to nevydržím
Takhle se nedá žít
(celá ukázka Noc zpívá své písně)
14. prosince
dlouho předtím, než na něj dětský prst stihne ukázat
30. listopadu šli Jáchym a tatínek koupit do města adventní kalendář, ale nikde ho už neměli. V zastrčeném knihkupectví objevili nakonec starý kalendář vybledlých barev. Stálo na něm: Kouzelný adventní kalendář. Cena 75 ?re. Jistě ho vyrobil ten starý prodavač květin jménem Jan. Táta se ho několikrát pokusil na náměstí najít, ale starý pán jako by se propadl do země.
V okénkách kalendáře jsou zastrčené malé složené papírky. Na nich je napsaný příběh o Elisabet Hansenové, která se pustila za jehnětem, jež uteklo z města, protože už nedokázalo poslouchat všechny ty řeči o nákupech. Jehně i všichni ostatní, kteří se cestou přidali, míří do Betléma. (celá ukázka Kouzelný kalendář)
Loňského roku uprostřed léta stalo se jedno norské pobřežní městečko jevištěm
krajně nezvyklých událostí. Vynořil se tam cizinec, jistý Nagel, podivný a
svérázný šarlatán, který ve městě napáchal spoustu výstředností a pak zmizel
stejně náhle, jako se objevil. Tohoto muže navštívila dokonce tajemná dáma,
která přijela za bůhvíjakým účelem, zdržela se ve městě pouze dvě hodiny a hned
zase odcestovala. Ale tak to všechno nezačalo...
(celá ukázka Mystérie)
Píše se rok 1945.
26. května se na Nörholmu objevil policejní náčelník z Arendalu a sdělil mně, že
mi a mé ženě bylo uloženo třicetidenní domácí vězení. Předem mě nikdo
neupozornil. Žena mu na jeho žádost vydala mé střelné zbraně. A pak jsem
náčelníkovi musel napsat, že vlastním ještě dvě velké pistole z poslední
olympiády v Paříži, ať si je vyzvedne, bude-li chtít. Zároveň jsem dodal, že
snad domácí vězení nemusím chápat doslovně, ke statku přece patří rozsáhlé
pozemky, které vyžadují péči.
Po nějaké době si pro pistole přišel zaměstnanec krajského úřadu v Eide.
(celá ukázka Po zarostlých stezkách)
Baron Holberg:
(z Epištoly 479:) Jeden z mých známých si přál znát můj věk, protože nalezl
značné nesrovnalosti týkající se mých raných let, a to jak v cizích, tak v mých
vlastních spisech. Sám jsem nikdy neznal správný letopočet, ale zdálo se mi, že
rok 1685 by mohl být tím rokem, kdy jsem přišel na svět. Když jsem si ale
nedávno nechal poslat výpis z matriky farnosti Nového kostela v Bergenu, ukázal
se můj odhad očividně mylným. Zde jsem se totiž dočetl, že jsem se narodil Anno
1684, takže nyní nemám daleko k sedmdesátce. (Přeruší sám sebe a začne hrát
svého otce:)
(celá ukázka Cestovní horečka)
Pátého srpna, sluníčko jasně svítí, je teplo. První den ve městě se přehoupl z pozdního rána do časného dopoledne, ona se však pořád nemohla zbavit pocitu odcizení. Trochu ji bolela hlava, jako by jí spánky a temeno opatrně, ale pevně obepínala železná páska. Rozbolelo ji oko, což bylo dost nepříjemné, a tak se pohybovala pomalu, do věcí se už nepouštěla s takovou vervou jako ráno; tělo měla trochu ztuhlé, víčka oteklá; co jí to jen tolik vadilo? Že by vzduch tady doma? Vůně trávy, která se vetřela do všech pokojů? Nesla se velkými otevřenými okny od čerstvě posekaných městských trávníků; horký vzduch se ani nehnul, bylo bezvětří. Hlava ji ale taky mohla bolet z toho, že už měla vybaleno, špinavé prádlo vyprané, batohy, boty a rybářské pruty a tašky uložené, vše uklizeno během pár hodin, rychle, aby s tím byla co nejdřív hotová. (celá ukázka Návrat domů)
Mám dva kamarády. Jednoho dobrého a jednoho špatného. A taky mám bratra.
Možná není tak sympatický jako já, ale je o. k.
Bydlím přechodně v bratrově bytě, zatímco on je na cestách. Je to pěkný byt. Můj bratr má dost peněz. Bůh ví, čím se zabývá. Moc to nesleduju. Něco kupuje nebo prodává. A teď je na cestách. Říkal mi, kam se chystá. Zapsal jsem si to. Snad do Afriky. (celá ukázka Naivní. Super.
Je dost velký? zeptala se.
On klečel pod dřezem a utahoval hasákem sifon. Už přes hodinu vytíral hadrem vodu a vyléval ji otevřeným kuchyňským oknem. Na podlaze pod dřezem se ve světle pracovní lampy leskly loužičky. Bylo cítit mokrá prkna a vlhké linoleum. Snažil se, aby si nenamočil lokty. Z trubky pořád kapala voda a on měl propocené vlasy a byl pěkně naštvaný. Trubka už nebyla nejnovější, věděl, že bude nakonec muset zavolat instalatéra. Lehl si na záda, nasadil hasák na matici sifonu a vší silou utahoval. Když otočil hasákem naposledy, v dřezu to zavrzalo.
Ona seděla na dřevěné židli, jedla a čekala, až se voda na kávu začne vařit. Konvice syčela na plotně a okenní háček rachotil ve větru. Oba slyšeli, jak chlapec zaklapl zahradní branku a mrsknul školní tašku pod jabloň. To dělal skoro vždy, když s nimi nechtěl mluvit. (celá ukázka Hasák)
Máma:
Dny ubíhaly.
Jeden po druhém.
Ale tento rok měla novoroční předsevzetí.
Využít čas, který jí zbývá.
Využít ho co nejlépe.
Nepromarnit ho malichernostmi.
Carpe Diem nebo tak něco.
To bylo přece tak moderní.
(celá ukázka Náhle věční)
Sylvie
Chtěla jsem říct něco jiného.
Cecílie
Aha! Ale myslíte si, že jsem uhodila Jima.
Sylvie
To jsem neřekla.
Cecílie
Ale myslíte si to.
Sylvie
Nic si nemyslím.
Cecílie
Já jsem zdravotní sestra.
Sylvie
Já vím.
Cecílie
A proto si sem nemůžete jen tak přijít a prostě tvrdit všechno možné, aniž byste...
Sylvie
Henrik je jeho otec.
(celá ukázka hry Nemožnej kluk)
Než jsem měl roku 1960 skládat na gymnáziu v Sandefjordu maturitu, učitel norštiny pronesl k nám, studentům posledního ročníku, naléhavý projev o tom, čeho se, až se budeme pouštět do maturitní písemky, za žádnou cenu nesmíme dopustit. Z jeho dlouhé tirády si pamatuji jen jednu hrůzostrašnou historku. Několik let před naší maturitou jedna z jeho nejlepších studentek propadla. Jako téma úvahy si vybrala jisté morální dilema a měla ho pojednat na pozadí libovolně zvoleného literárního díla. Zpracovala ho podle všech zásad, které k takovému tématu patří, ale stejně propadla. Ona, která během studií na gymnáziu nedostala nikdy horší známku než dvojku. (celá ukázka O problému sdělování
I. akt
(Ženy přicházejí chodbou, každá vleče kufr. Irma se žene dál, zatímco Maggi pečlivě studuje číslo na každých dveřích.)
Maggi: Tady je to, paní Jalonenová! Paní Jalonenová!
(vejde do místnosti, rozsvítí. Irma přijde za ní, svlékne si rukavici a podá jí ruku.)
Irma: Irma. Päť rokov obecnej školy. Bývalá kuchárka Pobrežného špitálu v Bonässundu.
Maggi: (nepřítomně ji zdraví) Margareta Dahlová. Maggi. (rozhlíží se) Škoda že jsme se musely přestěhovat.
Irma: (škubavými pohyby si stahuje druhou rukavici) Pre mňa je to jedno a to isté. Už som videla toľkých rôznych ludí.
Maggi: Ano... ale já už jsem si tak zvykla na Elsu, jen tyhle poslední dva dny v Moskvě jsme... (pohlédne na Irmu) ... však víš, jak to chodí! No, ale vždyť je to správné, že teď bude na pokoji s paní Iversenovou, teď když je pan Iversen... (otočí se k Irmě)
Jen si to představ, ztratit svého muže právě tady, tak daleko od domova... (dívá se nerozhodně z postele na postel)
Irma: (zdvihne kufr a zkusmo ho postaví na nejbližší postel, znovu jej zdvihne a jde k druhé posteli) Taký je život. Niekto príde, niekto odíde.
Maggi: Jak můžeš říct něco tak strašného! Klidně to mohl být tvůj manžel!
Irma: (hodí kufr na postel) Môj muž je mŕtvy. Vďaka bohu.
(celá ukázka Plíseň)