časopis o norské literatuře
Kære Henrik Ibsen,
neboli milý pane Ibsene, v těchto opožděných dopisech jejich pisatelé většinou adresátům (doufejme) na obláčku vyjadřují takovou či onakou míru citového zaujetí, rozumí se převážně kladného. Překladatel by se měl citového vztahu k textům, které překládá, i k jejich autorům asi spíš vystříhat, já se však po těch létech rád přiznám k jistému pocitu, že jsem Vám (za vydatné pomoci bergenské konkordance k Vašemu dílu), když dovolíte přece jen trochu pronikl pod kůži - no a to se pak člověk jednoduše neubrání. A když vidí nebo si myslí, že se jeho autorovi ubližuje, má za to, že by se měl ozvat. Což tímto činím. ... (celý dopis)
Než jsem měl roku 1960 skládat na gymnáziu v Sandefjordu maturitu, učitel norštiny pronesl k nám, studentům posledního ročníku, naléhavý projev o tom, čeho se, až se budeme pouštět do maturitní písemky, za žádnou cenu nesmíme dopustit. Z jeho dlouhé tirády si pamatuji jen jednu hrůzostrašnou historku. Několik let před naší maturitou jedna z jeho nejlepších studentek propadla. Jako téma úvahy si vybrala jisté morální dilema a měla ho pojednat na pozadí libovolně zvoleného literárního díla. Zpracovala ho podle všech zásad, které k takovému tématu patří, ale stejně propadla. Ona, která během studií na gymnáziu nedostala nikdy horší známku než dvojku. (celá úvaha O problému sdělování)