časopis o norské literatuře
Per Olov Enquist: Hamsun
Přeložil Zbyněk Černík. Havran, Praha 2003.
"Všechny důležité skutečnosti o Hamsunově životě už známe. Teď zbývá to, co známe, vyložit a vyhodnotit."
V nakladatelství Havran vyšel pod lakonickým názvem Hamsun scénář švédského spisovatele a scenáristy Per Olova Enquista k filmovému zpracování osudů Knuta Hamsuna, které natočil v roce 1997 známý režisér Jan Troell. Ačkoli by se mohlo zdát, že vydání filmového scénáře postrádá smysl, zvlášť když se film občas promítá v kinech a nedávno ho bylo možné vidět i v České televizi, nemusí kniha zklamat ani náročného čtenáře a určitě stojí za přečtení. Je však třeba říci, že českému textu mohla být ze strany nakladatele věnována větší pozornost po technické a redakční stránce.
Její první silnou stránkou je Enquistův úvod, v němž objasňuje svůj pohled na Hamsunovu tragédii (zajímavé je už to, že na rozdíl od autorů, kteří se k případu Hamsun vyjadřovali dříve, nemluví o jeho chování za druhé světové války jako o zradě). Pokouší se ji vyložit jinak než ostatní autoři, vidí Hamsunovo chování za války jako rodinnou tragédii, výsledek složitých rodinných a partnerských vztahů v Hamsunově okolí. Snaží se k tématu přistupovat objektivně, bez patosu poválečných let, a tvrdí, že Hamsun to myslel dobře, když se rozhodl eliminovat nepříjemnou válečnou skutečnost a místo ní viděl jen své ideály. Enquist se kriticky vymezuje vůči Thorkildu Hansenovi, jehož kniha Proces proti Hamsunovi vzbudila v 80. letech 20. století opětovný zájem o Hamsuna jako člověka i spisovatele. Nesouhlasí s ním především v tom, že se Hamsunovi dostalo spravedlivého soudu.
Enquist také v hodnocení Hamsunova chování nevychází ze srovnávání jeho předválečných a poválečných ideálů, ale za hlavní příčinu jeho pádu považuje jeho ženu Marii. A díky tomuto přístupu (který však nespočívá v hledání objektivní pravdy, ale spíše v subjektivní analýze psychologických a citových aspektů rodinných vazeb) se najednou Hamsunův život dostává do nového světla – uvědomujeme si, že tragédii nejprve opěvovaného národního barda a později zavrhovaného vlastizrádce mohou způsobit nejen ideály, ale i obyčejné pletivo lidských vztahů.
I samotný text scénáře však může být zajímavým čtenářským zážitkem. Na rozdíl od filmu, kde za nás konkretizaci Enquistových obrazů provádí režisér, poskytuje čtenáři víc prostoru, umožňuje mu, aby celek vnímal spíše podle svých představ než podle režisérova výkladu. Jednotlivé obrazy se od sebe liší – některé jsou dějové a nevyžadují přílišnou představivost, jiné jsou značně poetické, jsou spíše náznakem než přímou výpovědí, důležitá je v nich atmosféra. Velmi působivý je například sled scén prvního dějství (13 – 22), v nichž Enquist v jednom plánu popisuje německý útok na Norsko (křižníky se objevují na horizontu Oslofjordu), v druhém poklidný dialog Hamsuna s jeho dcerou Ellinor a ve třetím Marii, která připlouvá parníkem do Oslo.
Enquistův scénář je počinem spíše beletristickým, jež přibližuje a osvětluje Hamsunovo válečné jednání s velkým pochopením a soucitem. Díky autorovu imaginativnímu přístupu k situaci, v níž se člověk může ocitnout a která ho nutí jednat právě tak, jak jedná, je Hamsunova tragédie pro současného čtenáře daleko pochopitelnější než v mnohých vědeckých studiích, věnovaných analýze jeho děl či názorů. Pravda však je, že Enquistův scénář je nutné brát právě takový, jaký ho Enquist napsal – jako pokus o interpretaci jednoho lidského osudu a vcítění se do něj, nikoli jako objektivní historický či vědecký dokument.