časopis o norské literatuře
Proces proti Hamsunovi - recenze (psáno roku 1979)
(Thorkild Hansen: Processen mod Hamsun I-III Gyldendal, København 1978)
Když na podzim roku 1978 vyšla v týž den v Dánsku, Norsku a Švédsku nová kniha dánského dokumentaristy Thorkilda Hansena Proces proti Hamsunovi, nastal téměř okamžitě velký rozruch a strhla se ostrá diskuse v tisku. Vydání knihy předcházela reklamní kampaň, která už předem vybičovala zájem o oba autory. Jednak o Thorkilda Hansena (nar. 1927), jenž si svým výrazně originálním žánrem historického románu, dokumentární fikce, získal značnou oblibu mezi čtenáři, a to nejen severskými (u nás vyšla pod dosti nešťastným názvem Nešťastné putování do Šťastné Arábie jeho vynikající kniha Šťastná Arábie, vydal ji Orbis v roce 1970); jednak - a to hlavně - o Knuta Hamsuna (nar. 1859), největšího norského prozaika, jemuž byla roku 1920 udělena Nobelova cena za literaturu. Navíc, jak sliboval název Hansenovy knihy, bylo lze očekávat, že nepůjde o běžnou monografii, ale o knihu diskusní a rozpornou. A opravdu: rozporná postava Knuta Hamsuna dala v Hansenově zpracování vzniknout knize velice sporné, nedůsledné, často mnohomluvné (tři svazky velkého formátu o celkovém počtu 839 stran!), často hrubě manipulující čtenářovými názory, často vyhýbavé a rozpačité, na druhé straně však nesmírně čtivé a provokující, knize, která těžko nechá jediného čtenáře lhostejným. To ostatně potvrzuje diskuse, kterou Hansenova kniha rozpoutala.
O co vlastně jde? Knut Hamsun byl za války i po válce cause celebre. O jeho literární kariéře je možno se dočíst v kterékoli příručce světové literatury: po velice pestrém mládí podařilo se mu ve věku třiceti let vydat první knihu, slavný román Hlad, jehož první větou ("Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán ..") se prosadil jeho svébytný, zvláštní intenzitou sršící a rozechvělý tón. Pak následovala celá řada románů, z nichž nejznámější jsou Pan (1894), Viktorie (1898), Osada Segelfoss (1915), Matka Země (1917), Tuláci (1927), August (1930) a Život jde dál (1933). Kniha, která měla původně být jeho poslední, se jmenuje symbolicky Kruh se uzavřel a vyšla v roce 1936. Uprostřed třicátých let se Hamsun, už pětasedmdesátiletý, jako romanopisec odmlčel: byl to "grand old man" norské literatury, autoritativní hlas, jemuž naslouchala nejen Skandinávie, v Norsku milovaný a uctívaný spisovatel. Teď se však jeho hlas začal ozývat na poli politické publicistiky. Pravda je, že jeho - často výstřední - názory na nejrůznější společensko-politická témata zaznívaly už dřív, ale na rozdíl od jeho rozsáhlé literární tvorby je dohromady nikdo nebral příliš vážně, hlavní věc byla jeho próza, fascinující obraz "karnevalu pomíjejícností" (Hlad), jímž je náš svět a v němž se Hamsun cítí (opět formulace z Hladu) jako "pokusný králík pro rozmary boží milosti". Ted však začínaly být jeho krajní a podivínské názory něčím jiným než pouhým plácnutím do vody, výstředností, jakou si může dovolit velký umělec. Apartností podobnou jeho literárně kritickým a historickým soudům ? la: Ibsenovy hry jsou zdramatizovaná dřevní masa, Shakespeare byl mizerný psycholog, Tolstoj nesmyslně žvanil, Maupassant není literatura, ale maso, Gladstone je největší kráva 19. století atd.
Roku 1935 udělil zvláštní výbor norského parlamentu Nobelovu cenu míru německému publicistovi Carlu von Ossietzkému, kterého Hitler už v roce 1933 zavřel do koncentračního tábora (o pět let později Ossietzky v důsledku nelidského zacházení ve věku devětačtyřiceti let zemřel). Knut Hamsun ostře protestoval - nikoli proti věznění Ossietzkého, ale proti tomu, že mu byla udělena cena míru! V roce 1935 už bylo opravdu těžko být na pochybách, jaký systém se v Německu dostal k moci. Koncem dvacátých let vydal Adolf Hitler svůj programový spis Mein Kampf, a dostal-li se k moci, dejme tomu, ústavní cestou, pak už rok poté přesvědčivě ukázal celému světu, jak hodlá naložit se svými protivníky (a s bývalými přáteli): 30. června 1934, jako říšský kancléř, který měl v ruce veškerý státní a mocenský aparát Říše, dal vyvraždit své odpůrce v NSDAP včetně svého nejbližšího druha Ernsta Röhma. Hamsun neviděl a neslyšel (zatím pouze obrazně) nic, neviděl plameny, šlehající z hranic knih. Až dosud bylo možno považovat jeho názory za podivínskou apartnost. Jak říká Thorkild Hansen: "Jenže nakolik jsou vlastně názory pro člověka určující? Hamsun říkal dělnická chamraď, a přitom byl sám dělníkem, stavěl silnice, dělal nádeníka, pracoval u zedníků. Stíhal opovržením advokáty a zaměstnané ženy, a když byl souzen, zvolil si jako obhájce ženu. Jeho odpor k učitelkám překonávalo snad jen opovržení, jaké choval k herečkám, které si ucpávají vrásky čím dál tlustší vrstvou lepidla, a přece se oženil s herečkou, která bývala předtím učitelkou. Posmíval se padesátníkům, a jako padesátiletý začal teprve psát druhou část svého životního díla, tu, která ho proslavila po celém světě. Opovrhoval intelektuály, jejichž brýle jsou znamením, že jim učenost vysála zrak z očí, a přitom byl sám brýlatý intelektuál. Nechtěl, aby se mu říkalo spisovatel, ale rolník, a přitom se musel spisovatel celý rok dřít, aby za rolníka platil dluhy. Bouřil proti motorům, hluku a rychlosti, a přitom byl mezi prvními, kdo si pořídili traktor i automobil. Poeticky uctíval rodinný život, ale když bylo dětem čtrnáct, vyhazoval je z domova, aby měl klid k práci." A tak dále.
Ted už však nešlo o apartnosti ani o protimluvy: s vytrvalostí a jednoznačností hodnými lepší věci stál Hamsun tvrdě a nezvratně na straně nacistického Německa. Když Němci obsadili Norsko (došlo k tomu 9. dubna 1940), uvítal to Hamsun jako ochranu před Angličany, které chorobně nenáviděl, a vyzval mladé Nory, aby odhodili zbraně a šli domů, jednak nemá smysl bránit se proti takové přesile (nemělo by to tak jako tak jiný výsledek, než jakého jsme byli svědky v Polsku, tak co!), jednak ani není proč se bránit. Oslavoval německá vítězství, promluvil na nacistickém novinářském sjezdu ve Vídni, navštívil Goebbelse (tomu pak jako výraz úcty a obdivu - "má šest tak hezounkých dětí" - poslal darem medaili své Nobelovy ceny) a Hitlera, navštívil říšského komisaře Terbovena, norského K. H. Franka, nejnenáviděnějšího Němce v Norsku, když se Spojenci vylodili v Normandii, jásal, jak s nimi Německo rychle zamete, a 7. května 1945 (!) napsal svůj smutně proslulý nekrolog na Hitlera, který stojí za to jako historickou kuriozitu ocitovat celý: "Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi, a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera, a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí." Napsal šestaosmdesátiletý Knut Hamsun, "velký umělec a špatný člověk", jak o něm výstižně řekl Ilja Erenburg. Po válce stálo tedy Norsko před strašlivým problémem, jak naložit s tímto starcem, který býval miláčkem národa a jehož nyní naprostá většina národa nenáviděla jako málokoho jiného (hlavně proto, tvrdí Hansen, že ji k tomu popouzely nezodpovědné články v tisku). Norská vláda přijala zákon o povinnosti členů Quislingovy strany Národního souručenství nahradit norskému státu škody, které zemi nacisté za pomoci kolaborantů způsobili. Řada předních kolaborantů byla také navíc souzena podle trestního zákona pro spolupráci s nepřítelem. Postavit před soud starce téměř devadesátiletého, člověka, který svým dílem proslavil Norsko a zasloužil se o svou vlast, by bývalo asi neúnosné, a proto byl Hamsun poslán na psychiatrickou kliniku v Oslo, jejíž dobrozdání mělo za následek zproštění obžaloby ve věci trestní. Při civilním soudu o náhradu škody byl Hamsun okresním soudem v Grimstadu odsouzen k náhradě ve výši 425 000 korun. Odvolal se prokurátor i obhájce, a Nejvyšší soud po dlouhých průtazích rozsudek v podstatě potvrdil, i když částku snížil o sto tisíc - ale spolu s částkou 150 000 korun, k jejímuž zaplacení byla odsouzena Hamsunova manželka Marie, činila celková částka stále ještě půl miliónu korun. S pomocí Hamsunova nakladatelství a bankovních půjček se podařilo zachránit Hamsunovo rodinné sídlo, panství N?rholm v jižním Norsku, kde pak Hamsun v únoru 1952 zemřel ve věku téměř třiadevadesáti let. To jsou holé kosti faktů, jež se Thorkild Hansen snaží odít masem a krví své knihy. Že je to kniha sporná, je možno doložit téměř na každé z bezmála devíti set stran. Vyberme několik ukázek, dříve než se pokusíme Hansenovu knihu a problematiku, jak ji vidí autor, charakterizovat podrobněji. O Hamsunovu nekrologu na Hitlera píše Hansen:
"Proč tedy napsal Hamsun to, co napsal, a to ve chvíli, kdy jej k tomu pražádná vnější moc nenutila, ale kdy naopak musel vědět, že pro něj tyto řádky v několika dnech, možná i hodinách, budou mít ty nejvážnější důsledky? Syn Tore mu tuto otázku položil také. ,Byla to rytířskost vůči padlému velikánu,` odpověděl otec podle knihy Tore Hamsuna ... , . Rytířskost vůči padlému velikánu - každé slovo tu zní přesvědčivě, Hamsunův nekrolog je věrná reprodukce obrazu, jímž se Hitlerovi do posledního dechu dařilo podvádět nějakých sto miliónů lidí, když předtím, což je ještě podivnější, podvedl sám sebe. Rytířskost? Nepopiratelně. Představa cti z 19. století, uskutečněná a použitá na největšího zločince století dvacátého, a to bez jediného zašilhání na cenu, jakou za to bude muset zaplatit! Jestliže jsme se nikdy nedokázali zbavit údivu nad tímto nekrologem, neexistuje na druhé straně žádný text, který by jasněji zdůraznil kosmický odstup mezi Hamsunem a Hitlerem, než právě tyto řádky, kde mu projevuje úctu tak naprosto bezvýhradnou. Tento vykřičený článeček je ve skutečnosti dalším výrazem hamsunovské přemíry, hamsunovské štědrosti, oné velkorysosti, jež Hitlerovi byla zcela cizí a jež stojí v nejostřejším možném protikladu k nedůvěře, malosti a hořkosti, zášti a nenávisti, s jakou Hitler ještě ve chvíli porážky dal svého nejbližšího spolupracovníka, Göringa, zatknout, svého nejbližšího přítele, Speera, sesadit, svého vlastního švagra, Fegeleina, popravit, a s níž ve své závěti tupil generály, kteří mu vedli jeho válku, i lid, jenž za ni zaplatil tak strašlivou cenu, dříve než - s poslední lží, připravenou před mikrofonem rozhlasového hlasatele, že totiž padl v boji - skousl knírek nad hlavní pistole a odstřelil se, aby unikl odpovědnosti. To, co tady Hamsun učinil svým perem, byl pravý opak. Přiznal se ke své odpovědnosti, uznal, že byl Hitlerovým blízkým přívržencem, a udělal to naprosto dobrovolně. Vždyf to přece dělat nemusel. Nemusel se vzdávat své víry, nemusel se obracet, být oportunisticky vychytralý jako spousta ostatních v této chvíli. Bývalo by stačilo prostě mlčet. Nikdo a nic, žádný Terboven, žádný vnější nátlak jej nenutil, aby teď, v posledních hodinách války, zveřejňoval tyto řádky, které - jak musel vědět předem - jej měly stát vše. . ."
Hamsun, vysvětluje Thorkild Hansen, chtěl vždy zastávat individuální, krajní a pohoršlivé stanovisko, a teď, "7. května 1945, se Knutu Hamsunovi dostalo největší životní příležitosti udělat nepochopitelný a nesmyslný čin, suverénně prohrát a zapůsobit nesmazatelným dojmem, i když na vlastní účet. Teď přišla ta pravá příležitost, včera by bývalo bylo brzy, zítra by bylo pozdě, ale teď, v pondělí 7. května 1945, mohl svou izolaci učinit absolutní, uvést se do rozporu tak říkajíc se zbytkem obyvatelstva na celém světě. Žádného jiného člověka na světě by v ten den ani ve snu nenapadlo napsat a vytisknout to, co v ten den napsal a vytiskl Knut Hamsun. Jestliže jej jeho politické názory v době dřívější zaangažovaly v daleko větší míře, než si to přál, uvrhly ho do středu arény, dokonce ho zavedly do jednoho z nejdůležitějších středisek, kde se rozhodovalo o osudu světa (Hansen zde má na mysli Hamsunovu návštěvu u Hitlera v Berchtesgadenu), pak nyní bylo možno těchto názorů použít k přesnému opaku, jako prostředku, jak se dostat daleko pryč, jak zanechat mezi sebou a ostatními celou nekonečnost. Budou ho jeho slova na Hitlerovu památku stát úctu a slávu, jméno, manželství a majetek? Ach, za tu cenu to bude stát. Pak teprve konečně nad skrblickým bohatým strýčkem zvítězí strýček vagabund, kterému bylo všechno a všichni jedno. Tato slova totiž zároveň zrušila i ten nesnesitelný protiklad mezi jeho životem a dílem, odstranila jeho největší bolest a znovu mu zajistila onu univerzální samotu, kterou zažíval v mládí, když o hladu chodil po Kristianii, onu osamocenost, jež byla počátkem a předpokladem toho jediného, co v životě tohoto člověka mělo nějaký význam: jeho talentu.
,Není nic, nic na světě takového jako být mimo vše,` napsal jednou na ostrově Sams?. ,Odejdu tak daleko, že mě nikdo nenajde, a pak budu spasen,` dodal o několik let později. ,Ale říkám vám, nedotýká se mne to, čím mne nazýváte,` stojí v jeho Mystériích (1892), nikdy se nevzdám, do věčnosti nikdy. Zatnu zuby a zatvrdím srdce, neboť mám pravdu. Budu stát sám mezi lidmi před celým světem a neustoupím. Jsem cizinec mezi lidmi a zanedlouho udeří hodina. . .`"
V řeči před soudem se Hamsun hájil hlavně tím, že žil - mimo jiné v důsledku téměř úplné hluchoty - v naprosté izolaci, rozhlas (zahraniční ani domácí) poslouchat nemohl, ilegální tisk nečetl, o skutečném stavu věcí nebyl rodinou informován.
"Odd Vinje (žalobce) se Hamsunovy řeči dotkl pouze v jediném bodu, a to v tom, kde řekl, že se mu nikdy od nikoho nedostalo sebemenšího upozornění ze světa, který jej obklopoval. Prosím, žaloba může předložit dva doklady, že tomu tak není. Prvním je protestní dopis z roku 1941 od Odda Nansena (norský spisovatel, nar. 1901), vyvolaný článkem, v němž Hamsun v novinách napadl nedávno předtím zesnulého profesora Stanga, protože byl jedním z těch, kteří udělili Nobelovu cenu míru Carlu von Ossietzkému, když byl v německém koncentračním táboře. Odd Nansen napsal Hamsunovi, že norská mládež s žalem a hanbou přijala tento oslí kopanec, jímž se pokusil očernit památku velikého Nora. Druhý doklad pochází rovněž z roku 1941, a to od Elly Ankerové. Žalobce, pan doktor Vinje, nikoli bez svatouškovského patosu (!) tento dopis u soudu přečetl. Ella Ankerová se ptala Hamsuna, zda nemá pro Norsko v hodině nouze ani paprsek slunečního tepla, zda jediným kořínkem svého srdce není vrostlý do norské půdy. Útočil na krále a vládu, protože uprchli ze země, ti však udělali jediné správné. ,Naše hrdé loďstvo, to je dnes to pravé Norsko,` píše Ella Ankerová. (Zde naráží autorka dopisu na Hamsunovu výzvu norským námořníkům, aby nebojovali ve spojeneckých službách proti nacistickému Německu, a tedy proti své vlasti; většina norského lod'stva totiž po okupaci přešla k Angličanům.) A na závěr se ptá, kde byl Hamsun, když německé kolony drtivě postupovaly po polských pláních a německé bomby krušily varšavské domovy, ženy a děti.
Paprsek slunečního tepla v hodině nouze. Naše hrdé lod'stvo. Oba laičtí soudcové vážně pokyvovali. Novinář Oskar Hasselknippe z listu Běh světa označil dopis za ,dojemný`, zatímco epištola Nansenova byla ,mužná`. Tak, ted' jsme si všichni pěkně oddechli a hezky jsme se opřeli: tyhle dopisy totiž dokazují, že Hamsun nejednal v dobré víře. A nikdo se nezeptal, jak tahleta chudoba řeči, tyhlety řinčící fráze o lidském utrpení, které by snad aspoň mělo vybízet ke slovům střízlivým - jak tyto oslí kopance, jež očerňují památku velikého člověka, tyhle bezmocné kořeny srdce vrostlé v norskou půdu, jak to všechno by Hamsuna vůbec kdy mohlo pohnout k něčemu jinému, než aby se ohlédl po koši na odpadky. Anebo má snad etika větší právo prohřešovat se proti estetice než naopak?" Aby se to nepletlo, Hamsun svůj názor na tyto dva dopisy vysvětlil - či chtěl vysvětlit - veřejně. Ve své poslední knížce, z roku 1949, v jakémsi deníku a obranném spisu nazvaném Po zarostlých stezkách, označil Hamsun oba dopisy za smetí, a teprve na naléhání nakladatelství, které hrozilo, že s touto poznámkou knihu nevydá, ji nakonec škrtl.
Konečně poslední ukázka Hansenovy metody, tentokrát z třicáté třetí kapitoly třetího dílu nazvané Bankrot (a Hansen má na mysli bankrot čistě a pouze finanční!), v níž komentuje rozsudek soudu první instance.
"Proč měl Knut Hamsun odevzdat 115 % toho, co vlastnil, norskému státu? 575 000 korun. (V této částce je zahrnuta i náhrada vy měřená Marii Hamsunové.) Bezmála deset miliónů v dnešních penězích. O trest zde jít nemohlo. Generální prokurátor výslovně žalobu stáhl, nešlo zde o trestní případ, otázka viny nebyla objasňována, a že by snad Hamsuna chtěl někdo potrestat zadními dvířky, to snad ne. Zabavení nezákonných válečných zisků to také být nemohlo. Šlo výlučně o prostředky, které si Hamsun našetřil po dlouhém životě plném tvrdé dřiny - a pokud šlo o akcie nakladatelství Gyldendal, pak to byly prostředky, které Hamsun dal k dispozici, aby umožnil odkoupení nakladatelství (z Dánska) a jeho návrat do Norska. V tomhle ,zrádcovském` případě se žádné stříbrné tolárky neblýskaly. Hamsunovi nešlo o osobní výhody.
Tak tedy: ani trest, ani konfiskace. Leč náhrada. Dobře, jenže ten, kdo na někom žádá náhradu, musí vyčíslit, jaké ztráty mu žalovaný způsobil. Abychom zůstali u právnické terminologie: je nutno prokázat škodu, doložit výdaje, předložit doklady. Tady však züstaly premisy značně vágní. Bylo řečeno, že Hamsunovy projevy byly obzvláště nebezpečné vzhledem k jeho postavení světově proslulého spisovatele - jenže tady přece nešlo o nebezpečí, jaké by Hamsun býval mohl způsobit. Šlo o to, jakou způsobil škodu, jaké hospodářské ztráty. Teď jsme tedy prohlásili, že nás stál 575 000 korun, jenže kde jsme to sebrali a proč jsme se zastavili právě tady? Proč ne třeba polovinu? Proč ne dvakrát tolik? (Šlo o značně nadsazený - aspoň podle Hansena - odhad Hamsunova majetku.) Názory Knuta Hamsuna vzbuzovaly za války pohoršení, zlobu, vztek a nenávist. To je pravda. Jenže pohoršení nad názory někoho jiného se nemůže stát základem pro nějaký požadavek finanční náhrady. To jsme přece už zažili, a někde jinde. To je přece pronásledování kvůli politickým názorům, a to jsme naštěstí ve vítězné válce právě rozdrtili. Hovořili jsme tou dobou hodně o demokracii a s pohnutím jsme vzpomínali na její kolébku, ta stála přece ve městě, kde jiný člověk před jiným soudem při jiné příležitostí označil sám sebe za sršně, jehož bohové pustili na lid jako na velkého a ušlechtilého hřebce.
Jenže Hamsun byl obzvláště zhoubný? V roce 1940 se jednalo o výjimečné okolnosti?
Dějiny se skládají z výjimečných okolností a sršni jsou málokdy dobromyslní. Ten, kdo pohoršuje, může mít totiž také pravdu. Současníky na Hamsunových válečných článcích nejvíc pohoršovalo jeho tvrzení, že hlavní odpovědnost za okupaci Norska nesou Spojenci, to však dnes už přijímá jako samozřejmost každý nezaujatý historik. (Proti tomuto Hansenovu tvrzení se řada historiků ozvala.) Dále psal jako odpůrce demokracie. A v tom se krvavě mýlil? Ano.
A nic by to bývalo neprokázalo s větší údernou silou než osvobozující rozsudek v Grimstadu onoho 19. prosince 1947.
Místo toho byl potrestán. Nebot o trest zde skutečně šlo."
Tyto tři ukázky jistě postačí pro stručnou charakterizaci Hansenovy metody. Thorkild Hansen buduje stavbu své záměrně provokativní knihy (dosti křiklavá ukázka jeho vůle provokovat je paralela Hamsun - Sokrates) na několika hlavních opěrných sloupech. Všechny pak spočívají na základové desce ostře, znovu a znovu formulovaného přesvědčení o nezadatelném právu génia, velkého umělce, který svým dílem vytváří jedinou trvalou a nepomíjející hodnotu na tomto světě, stát o samotě, zastávat - a nejen zastávat, ale také hodně hlasitě hlásat - jakékoli názory, v čím silnější opozici vůči státu, tím lépe. Skutečný umělec, zdá se Hansen tvrdit mezi řádky, umělec, který tvoří díla životního kladu a positivního humanistického patosu, jakkoli mohou tato díla být výstřední, individualistická a extrémní, vychází i ve svém občanském životě a svých politických názorech z humánních premis, a jakkoli výstřední, individualistická a extrémní se jeho stanoviska mohou zdát obyčejným smrtelníkům, má na ně umělec právo, a společnost mu v nich nesmí bránit, natož aby jej za ně trestala. Na tomto základě bezvýhradného a uctívaného obdivu ke géniovi staví tedy Thorkild Hansen své tři sloupy - a mimoděk dokazuje, že druhá světová válka a Hamsunův případ skutečně byly okolnosti výjimečné - jinak by se jimi asi nezabýval.
Za prvé tedy Hansen vykládá Hamsunovy názory a činy jako produkt souhry řady faktorů výlučně soukromé povahy. Za druhé nově interpretuje (zčásti na základě nově zpřístupněných materiálů) Hamsunovu návštěvu u Terbovena a Hitlera. A za třetí se soustřed'uje na podrobné líčení tří čtyř poválečných let, kdy byl stařec Hamsun vystaven zacházení, pro jehož odsouzení nemá Hansen dost silných slov - a dost zákeřných chvatů manipulujících čtenářovým míněním. Čtvrtý opěrný sloup, který by čtenář měl právo očekávat, tu však není: Hansen jediným slovem nenaznačí svůj názor na to, jak by bývalo vhodné po válce postupovat, a to nejen proti Hamsunovi (asi vůbec ne), jeho ženě (nacistce daleko zarytější, jednoznačnější, aktivnější než Hamsun, a postrádající "polehčující okolnosti" jeho - chceme-li bývalé - geniality), jeho staršímu synu Toremu (za války spravoval pro nacisty nakladatelství Gyldendal, ale choval se slušně a zachraňoval, co mohl) a mladšímu synu Arildovi (ten byl zase za války členem jednotek SS, pravda sice jen jako válečný korespondent, ale přece) - ale i proti tisícům dalších kolaborantů. Má jen opovržení pro zákon o finanční náhradě: jistě, vykupovat národní obrodu pokutami není řešení ideální, ale pro společnost založenou na penězích zato velice charakteristické. Hansenova schopnost, v ostatních jeho knihách po zásluze vynášená, vcítit se do dobové atmosféry a problematiky, jej rázem opouští, když by měl přiblížit ovzduší konce války a vlnu nadšení a nenávisti, která se pozvedla a kterou Hansen nakonec musí i sám pamatovat, když mu bylo v roce 1945 osmnáct let. Je pravda, že se s touto vlnou svezla spousta lidí, kteří si vyřizovali osobní účty, je pravda, že pro estéta Hansena je jazykový obraz doby, jak ho podávají hojně citované noviny, často odpuzující - ale to všechno by mu nemělo bránit v tom, aby čtenáři poctivě ukázal, jaké ty první měsíce po osvobození opravdu byly. A jestliže se domnívá, že se proti kolaborantům nemělo dělat prostě nic, že tak by společnost nejlépe vyjádřila svou mravní převahu nad jejich podlostí (tedy podlostí těch, kteří kolaborovali ze zištnosti či zbabělosti, ne patrně těch, kteří to dělali z důvodů ideových jako Hamsun!), pak by měl mít odvahu to říci přímo a nevyhýbavě.
Ted ale několik slov o opěrných sloupech, které tu jsou a které jsme se pokusili v Hansenově knize najít.
V jednom z citovaných úryvků padla zmínka o minulém století, a zdá se, že individualistické nietzschovství opravdu bylo základem Hamsunových občanský ch a názorových pozic, samozřejmě s jeho vlastními povahovými rysy, jednou provždy danými. Přesvědčivým líčením téměř naprostého rozvratu Hamsunova manželství a rodinného života (tytam jsou životopisné poučky z učebnic o "harmonickém manželství s Marií") přikládá Hansen další polínko k průběžně planoucí debatě o hodnotovém poměru mezi uměleckým dílem a soukromým životem jeho tvůrce, respektive lidským neštěstím, které umělec často působí lidem kolem sebe. Daleko méně přesvědčivě však působí obraz naprosté izolace hluchého starce Hamsuna, do níž byl uvržen svou rodinou (hlavně manželkou) a která měla podle Hansena být snad hlavní příčinou Hamsunova pronacistického postoje. Druhou částí Hansenovy teze, a tím se dostáváme k druhému opěrnému sloupu, je, že Hamsun byl vždy velký norský vlastenec a že hovořit v jeho případě o zradě je tu nedůstojná hloupost a pustá pomluva. Hamsun se domníval, jakkoli to zní dnes, z pohledu poučeného dalším vývojem, neuvěřitelně, že nacistické Německo zajistí Norsku "přední postavení" v rodině silných a svobodných germánských národů, takže jeho podpora nacistickému Německu byla vlastně projevem jeho vlastenectví. V tom Hansen v podstatě přejímá Hamsunovu argumentaci v řeči před soudem v Grimstadu a v knize Po zarostlých stezkách. Jestliže tedy Hamsun za války navštívil Terbovena, pak to bylo jen proto, aby dosáhl propuštění několika norských spisovatelů z koncentračního tábora; jestliže navštívil Hitlera a způsobem pro führerovo okolí neslýchaným mu odporoval a odmlouval, pak to bylo proto, aby dosáhl odvolání sadistického vraha Terbovena z Norska. Obě tato tvrzení jsou doložena a potvrzena mimo veškerou pochybnost, což platí i o telegramech požadujících jejich propuštění. To vše Hansen naprosto správně a po právu vyzvedává Hamsunovu zásluhu a chválí. Čím byl však Hamsun v těchto snahách motivován? Není důvodu pochybovat o jeho upřímnosti, když se snažil Hitlera přesvědčit, že Terbovenova hrůzovláda škodí nacistické věci a vzbuzuje v norském národu jen odpor (o němž tedy věděl!). Vydávat však takovou argumentaci za něco jiného než stařeckou zaslepenost je opravdu krajně scestné. A autora jako Thorkild Hansen je nedůstojné, když zapomíná na tolikrát opakovanou pravdu o nemožnosti svobody člověka, jedné země, na rubu nesvobody druhého: Hamsun mohl možná věřit vlastenecky přesvědčeně, ve velikost "svobodného Norska" pod ochranou nacistického Německa - ale od Hansena je přinejmenším nepoctivost slovem se nezmínit o tom, jak by asi vypadala Evropa, v níž by germánsky svobodné Norsko své vysoké postavení zaujímalo, a jakou cenu by za to platily národy negermánské. (Už vůbec nemluvě o Hamsunově anglofobii, v tomto kontextu ještě bizarnější: Angličané jsou přece, aspoň zčásti, také Germáni.) A Hamsun byl izolován, a nevěděl to? Ano, dopis Ely Ankerové, kde byla zmínka o Polsku, byl přece frázovitý, a tím bylo Polsko sprovozeno ze světa. A Francie a Československo a Belgie (nemluvě, pochopitelně, o bolševickém Rusku)? Hamsun snad četl noviny i před okupací Dánska a Norska, ale noviny pro něho byly zglajšaltované spíš před okupací než po okupaci ... Každého soudného čtenáře také napadne samozřejmá námitka, že v takovém svobodně a germánsky jednotném Norsku by nebylo místo ani pro takového individualistu jako Hamsun, kdyby náhodou měl jiné názory než nacističtí vládci. Takoví končí přece jako Ossietzky, a o jeho osudu věděl Hamsun až příliš dobře. Svoboda ducha, volné pole pro "nepochopitelné a nesmyslné činy", pro "suverénní prohry", pro možnost "zapůsobit nezapomenutelným dojmem"? Jistě, ale jen v uniformované kohortě sekající nablýskanými holínkami, jinak - koncentrák. Tohle, zrovna tak jako spoustu jiných věcí, si Hamsun mohl a měl uvědomit, a Thorkild Hansen nejedná se čtenářem poctivě, když úvahu tohoto druhu na misku vah nepřihodí: svůj úkol si tak zjednodušuje a jedná zrovna tak málo fér jako norské úřady po válce. Tady se Hansen pohybuje na nejtenčím ledu z celé knihy. Není pochyb o ochotě pomáhat. Ale medvědí službu dělá jeho památce Thorkild Hansen, když jeho nacistické sympatie vysvětluje, místo aby je prostě omlouval.
Po nejsilnějším ledu se ovšem Hansen s dupotem rozběhne, když líčí nedůstojné zacházení, jakému byl devadesátiletý stařec vystaven, a to hlavně nuceným čtyřměsíčním pobytem na psychiatrické klinice v Oslo, odkud byl propuštěn jako téměř naprostá duševní i tělesná troska. Nejčernější barvy si Hansen namíchal pro přednostu kliniky, profesora Gabriela Langfeldta, jenž byl patrně bez viny na tom, že mu Hamsuna poslali, ale asi ne tak zcela bez viny na tom, že tam Hamsuna držel zbytečně dlouho. Protokoly z kliniky jsou dodnes nepřístupné, a tak skutečnou pravdu se těžko dozvíme. Faktem je, že Langfeldt - nepřímo - způsobil definitivní rozpad Hamsunova manželství, když z Hamsunovy ženy vylákal podrobnosti o intimních vztazích obou manželů, které mu Hamsun odmítl poskytnout. (Teprve po téměř čtyřech létech, roku 1950, dovolil Hamsun manželce, aby se vrátila na N?rholm. Obětavost, s níž dificilního starce dochovala k hrobu - a Hansen nás neušetří těch nejbolestnějších podrobností - je jediným sympatickým rysem této jinak odpudivé, zamlada ovšem velice krásné ženy). Hansenovi není nic příliš zákeřné, může-li tím chudáka Langfeldta očernit. Typická malá ukázka je toto:
"Langfeldt se zmiňuje o Mariině svědectví, že Hamsun plivl do tváře nějakému člověku, ale už neříká, že šlo o muže, který zneužil nemocnou mladou ženu v přesvědčení, že je chráněn svým členstvím v nacistické straně NS, a že dokonce i sám nacistický policejní šéf v Grimstadu - tedy liberálnější než Langfeldt - odmítl zabývat se stížností tohoto čiověka proti Hamsunovu chování." Tak tedy policejní šéf liberálnější než Langfeldt (kurzíva je moje - fr)! Buď je Hansen opravdu tak hloupý - což by bylo na pováženou - a skutečně neví, proč policejní šéf proti Hamsunovi "nezakročil", anebo je to (spíš) manipulace čtenářem - což není o tolik méně na pováženou. Dovedeme si živě představit, jak provinční policajtík kvůli nějakému bezvýznamnému úchylnému quislingovci zakročí proti světoznámé celebritě, proti vyhlášenému nacistovi, který navštěvuje Hitlera, Goebbelse a Terbovena!
Jiná ukázka manipulace čtenářovým míněním - a tady ještě navíc jako by autor sám nevěděl, co vlastně chce - je v obrazu Marie Hamsunové před soudem v Grimstadu. Hansen má pro Hamsunovu ženu jinak pramálo dobrých slov, odhaluje polopravdy i lži v jejích vzpomínkách, líčí její každoroční zájezdy do Německa na "umělecká turné", při nichž předčítala z Hamsunových děl (nacisté je za války vydávali znovu a znovu v masových nákladech) a kde patrně měla také jakéhosi milence - ale když stane Marie před norským soudem, líčí to Hansen takto:
"Teď tedy povstala, cítila, jak na ní spočívají pohledy všech přítomných, přesně jako když předčítala ze Segen der Erde, i tady zahrála svou roli dokonale, ta velká tragédka, které stačil jen pouhý náznak výrazu, která nepřehnala jediný pohyb, vzdor svým téměř pětašedesáti letům ještě stále krásná a vznosná žena, schopná vyzařovat opovržení, jež prosluněnou a prohřátou soudní síní projelo jako studený průvan, jen tím, jak si přitáhla šál kolem krku a pohlédla na soudce s téměř neznatelným opovržlivým stažením úst."
Najednou je z ní tedy hrdinka, která - zřejmě právem - opovrhuje soudem, jenž se ji chystá soudit. Je nutno dodat, že Thorkild Hansen na soudu s Marií Hamsunovou pochopitelně nebyl: takto se umí vcítit do dobové atmosféry v knize Proces proti Hamsunovi.
Hansenův vlastní vztah k nacismu a všemu, co znamenal, k hrůzám, jaké způsobil, je mimo veškerou pochybnost zdravý a ostře kritický, bylo by nespravedlivé obviňovat jej ze sympatii k nacistickému Německu. Chtěl však - po hamsunovsku - plácnout do vody, způsobit rozruch, a proto se mnohdy nedokáže kontrolovat, přestřeluje a používá naprosto nepřiměřených prostředků.
Navzdory mamutím rozměrům své knihy toho o skutečné podstatě problému pověděl pramálo, dokonce bych řekl, že se jí vyhnul. Jistě, podstatný problém, "jak se nyní máme stavět k nesmrtelnému spisovateli a jeho dílu" (ještě jednou novinář z listu Běh světa), se vyřešil sám: dílo zůstává, vše ostatní pomíjí. Hamsunovo dílo prostě s podivínským stařeckým nacismem svého tvůrce nemá nic společného.
Jenže základní teze poutavé a vzrušující knihy Thorkilda Hansena, že Hamsunův postoj za války byl prostě pouhý přečin proti pomíjejícímu státu, že stát ho může potrestat, když si usmyslí, právo že na to však nemá, protože je nezadatelnou výsadou velkého tvůrce zaujmout jakýkoliv postoj, který se mu zlíbí, a odlišit se tak od ibsenovské kompaktní většiny, že jej stát svévolným a uzurpátorským trestajícím činem může postihnout pouze materiálně, nikoli však duchovně, tato teze širokým kruhem obchází kardinální a podle mého ústřední problém: problém viny. Hamsun si vinu nepřipustí a Hansen jej v apoteóze individualismu bezvýhradně podporuje. Popsal sice 839 stran, ale základního problému mravního se nedotkl. Udělá možná dobře, když si vezme k srdci radu jednoho dánského historika, aby se napříště věnoval tematice časově méně aktuální a vyhrocené. Pak bude možno jeho knihy opět soudit jako literární a estetický útvar, a ne jako společenský pamflet literární hodnoty sice nemalé - Hansen je zručný autor a svůj žánr dokumentárního románu ovládá dokonale -, ale přece jen pamflet, myšlenkově ne zcela ujasněný a etické hodnoty velice pochybené.