časopis o norské literatuře
Zatím poslední norskou divadelní hrou, která u nás byla uvedena a rozpoutala živou diskusi v divadelních i literárních kruzích, byla inscenace Ibsenova Rosmersholmu, která se uskutečnila v Praze v rámci Festivalu německého divadla. Dvě představení vídeňského Burgtheatru jsme měli možnost vidět v Divadle na Vinohradech v listopadu, reakce kritiků však otiskly Divadelní noviny teprve v polovině prosince.
Tyto reakce jsou dosti rozporuplné, jeden kritik chválí herce, ale kritizuje text, druhý kritik herce opěvuje a problematičnost představení spatřuje v "zastaralosti" textu. Pochvala se objeví jen zřídka a jen v jednotlivostech, žádný kritik nepochválil představení jako celek.
Výňatky z reakcí na Zadekovo představení Ibsenova Rosmersholmu přejímáme z Divadelních novin číslo 21, které vyšlo 10. prosince 2002.
Nadlouho po představení Rosmersholmu v režii Petera Zadeka utkví divákovi v paměti obraz Gerta Vosse a nechápavého údivu jeho Johanna Rosmera tváří v tvář nevysvětlitelně kruté záhadě tajů lidské duše, její síly a slabosti. (...)
Peter Zadek měl odvahu Rosmersholm nejen inscenovat, ale i (provokativně?) oprostit jeho jevištní tvar, aspoň v prvních třech jednáních, od všech vnějších, tzv. odlehčujících, cingrlátek i eventuálního cukerínového povlaku hořké pilulky, již tu lékárník Ibsen namíchal. Až na několik vybočení ze zvoleného inscenačního stylu jde neúprosně po temném jádru tragického i hluboce ironického příběhu. Jako vždy u Ibsena je toto jádro ve slovech a režie bezmála celou jeho drtivou váhu nechává na slovu hereckém. (...)
Zadekovu inscenaci kazí dvě věci. Jednak nešťastně obsazený Otto Schenk jako Ulrik Brendel. Má to být člověk dávného velikého, byť fanfarónského příslibu a konečného ztroskotání, nikoli dobromyslný tlouštík, něco mezi Josefem Š vejkem a Colasem Breugnonem. A pak je tu to nešťastné čtvrté jednání s autíčkem (je tu jen proto, aby jím prolezl Ulrik Brendel?) a s dámským kolem, na němž přijede Rosmer. U Zadeka se odehraje v plenéru; Ibsen však celou hru umístil důsledně do klaustrofobického prostředí rosmerovského sídla... Provokativní důvěra v autora, dnes dosti vzácné zboží, tu zřejmě režiséra ke škodě věci opustila.
(recenze, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 4)
Rakouský režisér Peter Zadek má pověst divadelního experimentátora. Jeho inscenace Ibsenovy hry Rosmersholm je v době, kdy se provokativní režijní výklad klasického textu stal v podstatě normou, jakýmsi experimentem naruby. Zadek společně s herci a výtvarníkem scény "omračuje" publikum respektem k textu a tlumočí jej odevzdaně, s tichým porozuměním, jemně nuancovanými prostředky psychologického herectví.
(anketa názorů Ibsen podle Zadeka, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 4)
Vynikající herecké výkony mě nepřekvapily, ale silně uchvátily. Zejména Gert Voss jako Johannes Rosmer a Angela Winkler jako Rebekka Westová byli skvělí a právě tím se spolu s adekvátními a vyrovnanými výkony ostatních zasloužili, že dialogy téměř po celou dobu poutaly diváckou pozornost. Nedovolili mi myslit na to, že hra je komponována z návštěv, které pokračují, aniž k nim už vlastně není pádný důvod. Konflikt hry před určitou dobovou naivitu vyzněl živě.
(anketa názorů Ibsen podle Zadeka, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 4)
Předlouhé, statické představení, kterému obrovité jeviště Divadla na Vinohradech pravděpodobně ještě uškodilo. Tolikrát zmiňovaný "duch Rosmersholmu", jenž měl ovlivňovat jednání postav (a přinejmenším na jevišti vytvořit něčím znepokojivou atmosféru), mě ani na okamžik neovanul.
Dlouhé disputace o pravdě, spravedlnosti i touze po svobodném životě a lásce byly v takto explicitní podobě a s nekonečnými návraty do minulosti ... dramatem abstraktních, mnohdy až dutě prázdných idejí.
(anketa názorů Ibsen podle Zadeka, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 4-5)
... herci Burgtheatru byli skvělí, na tom se shodli i ti, které inscenace neupoutala, ba nudila ... : ale byli by opravdu tak skvělí ve vyčpělé hře? Necítíme v tom protimluv?
(anketa názorů Ibsen podle Zadeka, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 4)
(...) zkušení herci tady doslova školácky nezvládli daný prostor a jednu z nejelementárnějších podmínek každého divadelního kontaktu: nebylo jim ... rozumět. Naštěstí [herci] nememorovali jenom text, ale vytvořili z intonací, gest, pohledů, zámlk, chůzí a dalších mistrovsky zvládnutých atributů fyzického jednání skutečné postavy, čitelné i přes akustický handicap. (...)
Režisér mě potěšil i zklamal. Potěšil mě důsledným "minimalismem", s jakým šel po smyslu hry, absencí efektů... Zklamal tím, že jevištně nepřeložil ze hry nic, co bych si nemohl s větším požitkem přečíst v textu, jehož slabiny neeliminoval...
(anketa názorů Ibsen podle Zadeka, Divadelní noviny č. 21/2002, str. 5)