časopis o norské literatuře
K. Hamsun: Po zarostlých stezkách, přeložila Veronika Dudková,
Mladá fronta 2002
K dalšímu čtení: T. Hansen: Der Hamsun Prozess, německy 1978
V pondělí 7. května 1945 ve 02.45 podepisuje ve štábu generála Eisenhowera generálplukovník Jodl totální kapitulaci Německa. Stejného dne dopoledne přináší do redakce norského večerníku Aftenposten poslíček opožděný příspěvek - nekrolog na Hitlera, který je tou dobou mrtvý už více než týden. Redakce jej promptně zařadí do připravovaného vydání. V nekrologu je Hitler oslavován jako bojovník za lidstvo, zvěstovatel evangelia práv všech národů, reformátor nad jiné. "My, jeho blízcí stoupenci, se nyní skláníme před jeho skonem."
Autorem vskutku zpozdilého nekrologu nebyl nikdo jiný než největší norský spisovatel Knut Hamsun. Pár dní poté přináší týž list informaci o tom, že se po vyslechnutí zprávy o kapitulaci Německa pětaosmdesátiletá legenda zhroutila a po výplachu žaludku byla hospitalizována v nemocnici v Grimstadu. Zpráva sice nehovoří přímo o sebevraždě, ale v podstatě nenechává nikoho na pochybách. Hamsun se ale o sebevraždu nepokusil, jednalo se jen o chvilkovou slabost. Článek spíše vyjadřoval zbožné přání části norské veřejnosti: kéž by tomu učinil konec sám, aspoň bychom se teď nemuseli zabývat otázkou "Co s Hamsunem?", jak skutečně zněl nadpis článku v deníku Morgenbladet 25. května.
Nad ránem 9. dubna 1940 začala operace Weserübung, jejímž cílem bylo obsadit Dánsko a Norsko. Za okupace zahynulo 1340 Norů v koncentračních táborech, 366 jich bylo nacisty popraveno, 130 zahynulo v žalářích. Říšský komisař a šéf norského Gestapa Josef Terboven vládl Norsku krutou rukou, kterou jen občas mírnil předseda fašistické vlády Vidkun Quisling. Hamsun, chlouba norské literatury, se ale už v prvních dnech okupace postavil na stranu německého agresora.
Legitimní norská vláda sice ještě stačila vyzvat národ k mobilizaci, sama ale záhy i s králem Haakonem prchla do Londýna. 19.dubna na ulicích leží Hamsunův leták Slovo k nám, končící provoláním: "NOROVÉ! Zahoďte pušky a jděte domů. Němci bojují za nás za všechny a konečně přemůžou tyranii Anglie, jíž ujařmuje nás a všechny neutrální státy." Právě toto provolání je nesporně vlastizrádné, Hamsun tu vyzývá své krajany, aby se vzepřeli rozkazu legitimní vlády a podřídili se okupační mocnosti. Hamsun se postavil na stranu Německa, což mu jeho krajané neodpustili. Za války Norové Hamsunovy knihy demonstrativně pálili, posílali mu je zpátky poštou, nebo je prostě házeli přes plot jeho usedlosti Norholm. Po válce se jeho sebrané spisy daly koupit za babku nebo vyměnit za pár obnošených bot.
V únoru třiačtyřicátého roku píše Hamsun článek nadepsaný Už zas!, ve kterém oslovuje příbuzné a blízké na smrt odsouzených norských odbojářů, kteří se na něj obraceli se žádostí o přímluvu, pomoc. Hamsun tu opět vyzývá ke složení zbraní. Proč chtějí mladí Norové ve snaze pomoci Anglii přinášet nejvyšší oběť, když pár marných obětí stejně nic neovlivní? Z provolání čiší pocit bezmoci nad zmařenými životy. A právě tenhle článek mu jeho krajané nikdy neprominuli. Dílem proto, že ho špatně pochopili. Hamsun prokládá provolání o proanglicky smýšlejících odbojářích refrénem: Je to jejich věc! Norové si jeho zvolání vyložili jako mávnutí rukou nad tragickým osudem mladých lidí končících na popravišti. Refrén je ale pouze vyjádřením Hamsunova nesouhlasu s anglofilstvím odboje: Nechápou-li mladí zkaženost anglického imperialismu, je to jejich věc, ale ať, probůh, neberou do ruky zbraň. Za omilostnění odbojářů se Hamsun prokazatelně přimlouval hned několikrát, a to i na místech nejvyšších.
Hamsun vyšel ze skromných poměrů. Za mlada strávil čtyři roky v USA, kde se seznámil s americkým kapitalismem a upevnil svůj odpor ke všemu anglosaskému. Jeho zášť se částečně zakládala na historických zkušenostech Norska, především ale pramenila ze subjektivních pocitů. V mládí byl Hamsun často svědkem poníženého chování norských sedláků k anglickým turistům, kteří ve svých automobilech začínali objevovat krásy Norska a chovali se patřičně povýšenecky. To nesl Hamsun krajně nelibě. Odraz zhnusení z rozmáhajícího se turismu, podle Hamsuna výhonku civilizační zpovykanosti, najdeme třeba v črtě Poslední potěšení (1912, česky 1918). Ódou na prostý života na venkově a sepětí s přírodou je zase Hamsunův nejslavnější román Matka země (1917), který je zabarven takříkajíc do zeleno-hněda. Tato "ekologická bible" má totiž povážlivě blízko k ideologii Blut und Boden. Hamsunova podpora okupační moci tedy vycházela celkem logicky z jeho celoživotních postojů, hráz anglosaskému kapitalismu nacházel právě v pangermánské vizi.
Ostatně právě příklon k rodné hroudě a odpor k industrializaci přivedl i jiné velikány Hamsunova formátu do hitlerovského tábora - za všechny vzpomeňme pochybení největšího německého lyrika Gottfrieda Benna, vítajícího Hitlerův příchod k moci.
Hamsun sice nikdy nevstoupil do Quislingovy fašistické strany Národní souručenství, ale členství, nečlenství, o jeho postoji nemohlo být pochyb. V roce 1943 navštívil nejprve Goebbelse, kterému, dojatý z vřelého přijetí, poslal darem svou Nobelovu cenu za literaturu, pak i samotného Hitlera. Právě schůzka s Hitlerem však stojí za zmínku. V protokolu Hitlerova osobního tlumočníka Züchnera se lze dočíst, že schůzka vůdce rozlítila. Téměř hluchý Hamsun si totiž do Berchtesgadenu přijel postěžovat na gestapáka Terbovena. Ten v Norsku uplatňoval metody "na které u nás nejsme zvyklí," hulákal Hamsun a měl na mysli především popravy a mučení vězňů. Hluchý Nor se přes tlumočníka snažil Hitlerovi vysvětlit svůj postoj natolik ostře, že to Hitlera, jinak Hamsunova bezmezného obdivovatele, přivádělo ke stále větší zuřivosti, takže schůzka připomínala spíše absurdní frašku a skončila fiaskem. Hamsunova hluchota je vůbec důležitá, stejně jako jeho téměř naprostá izolace během války na statku Norholm. Drtivou většinu informací totiž hluchý Hamsun čerpal od své ženy Marie, která na rozdíl od Hamsuna zapálenou nacistkou byla. O objektivitě informací, které svému muži zprostředkovala, je tedy možné s úspěchem pochybovat. Manželčina nesporná manipulace Hamsunova obzoru je však jen pouhá polehčující okolnost jeho neoddiskutovatelného pochybení.
Jak ale naložit s člověkem, jehož obdivoval Einstein, o kterém Hemingway prohlásil, že se od něj naučil psát, a o němž Henry Miller řekl, že mu zabránil sáhnout si na život, který však současně tak fatálně selhal? Norové mu nejdříve uložili domácí vězení, pak ho poslali do starobince, nato následovalo dlouhé ponižující vyšetření na psychiatrické klinice, které mělo za cíl dokázat, že stařec není při smyslech, a během soudního procesu byl Hamsun opět umístěn ve starobinci. Procesu, kterého se bez ustání vehementně domáhal, se Hamsun po nesčetných odkladech dočkal až roku 1948. Rozsudek mu přikazoval zaplatit pokutu v podstatě se rovnající jeho majetku, zůstala mu jen usedlost Norholm, kde dožil.
V roce 1949 vydává tento údajně duševně chorý muž útlou knížku Po zarostlých stezkách, která je opravdovým políčkem psychiatrům, jejichž verdikt zněl, že spisovatel sice není duševně chorý, ale má trvale oslabené duševní schopnosti. Hrdý literát se touto vytříbenou prózou plnou ironie bouří proti snaze zamést jeho případ pod koberec psychiatrické léčebny. Ušklibuje se tu nad tím, že se on, který tak mistrně dokázal zachytit zákruty lidské psýché (o čemž vskutku nemůže být pochyb), stává "pokusným králíkem psychiatrické vědy". V dopise návladnímu Hamsun píše: "nechci žít v jakési Vaší amnestii, aniž bych zodpovědnost za své činy".
Hamsun se v této knize ani během soudního procesu nedoznává k vlastizradě, své pangermánství hlásá nadále, a to i přesto, že jím odhalená pravda o zvěrstvech nacismu otřásla. Na druhou stranu se ale ani nesnaží nikterak ospravedlnit. Při výsleších dokonce nepřímo popírá, že by se u Hitlera přimlouval za mučené odbojáře. Do protokolu tvrdí, že za jeho podrážděnost při audienci u Hitlera může nepříliš pohodlný let. O tématu hovoru se Hamsun vůbec nezmiňuje. Nechtěl se omlouvat, vymlouvat, brát si za cokoli zásluhy. Jakoby Nietzscheovsky vypjatému individualistovi opovržení veřejného mínění snad i dělalo dobře. Hamsun prý po válce kupodivu příliš skleslý nebyl, a to i přesto, že oba jeho synové i žena Marie seděli za mřížemi. Mimochodem s manželkou se první tři roky po válce viděl jen jednou letmo, to když kvůli němu byla vyslýchána na psychiatrické klinice. Nijak zvlášť jej nezdrtila ani ztráta majetku. Dán Thorkild Hansen, autor strhující dokumentární knihy o Hamsunovi, přičítá jeho dobré rozpoložení faktu, že na hlavu poražený Hamsun v 86 letech znovu píše. Od konce 30. let se mu totiž nepodařilo napsat ani řádku. Pozoruhodný beletrizovaný deník hrdého starce si nyní může přečíst i český čtenář.