časopis o norské literatuře
Ve třicátých letech minulého století dostupovala sláva Knuta Hamsuna (1859-1952) vrcholu. V rodném Norsku i ve světě patřil k nejčtenějším autorům. Dokonce i mimo Norsko ho v té době někteří považovali za největšího žijícího spisovatele. Tehdy měl již za sebou dlouhou řadu literárních děl (především románů), která ovlivnila generace evropských i neevropských literátů včetně takových osobností, jako byli bratři Mannové, Kafka, Hesse, Brecht, Musil, Gide, Hemingway či I. B. Singer. V roce 1929, kdy se dožil sedmdesáti let a jeho knihy již existovaly v 27 jazycích, vyšly na jeho počest dva festschrifty (v Norsku a Německu), v nichž mu vedle významných spisovatelů vyjádřili svůj obdiv například i Einstein, Schönberg a T. G. Masaryk. Vše nasvědčovalo tomu, že Hamsun dožije svá poslední léta jako klasik světové literatury těšící se všeobecné úctě.
Místo toho jej však čekal hluboký pád. Svým obdivovatelům přichystal Hamsun šokující překvapení. V letech 1940-45 otevřeně podporoval hitlerovské Německo a zařadil se tak mezi některé další spisovatele, kteří propůjčili hlas fašistickému režimu, jako například Ezra Pound či Louis-Ferdinand Céline. Podporu Německu opakovaně vyjádřil během války zejména v několika novinových článcích, zveřejněných většinou v okupované vlasti. V nich mimo jiné vyzýval Nory, aby složili zbraně a nestavěli se Němcům na odpor, odsuzoval krále za to, že uprchl ze země se svou "soukromou vládou", a pěl chválu na norskou fašistickou stranu Národní souručenství a jejího vůdce, loutkového premiéra Vidkuna Quislinga (po válce popraveného za vlastizradu). Mnoha čtenářům po celém světě tím způsobil hořké zklamání, nejvíce ovšem jeho jednání pochopitelně zasáhlo jeho spoluobčany. Někteří Norové začali vyjadřovat své opovržení tím, že jeho knihy pálili nebo mu je házeli přes plot jeho sídla Nørholm u jihonorského městečka Grimstad, jiní na tržištích a v antikvariátech demonstrativně prodávali jeho Sebrané spisy za symbolicky nízkou cenu. V roce 1943 Hamsun navštívil Goebbelse a Hitlera. Goebbelsovi později poslal jako dárek medaili, kterou v roce 1920 obdržel jako součást Nobelovy ceny za literaturu. 7. května 1945, tj. den před oficiální kapitulací Německa, publikoval v norských novinách nekrolog na Hitlera, v němž mimo jiné stojí: "Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila."(1)
Poválečné Norsko stálo před nezáviděníhodnou otázkou: co si počít s národním bardem, z něhož se stal velezrádce? Vzhledem k pokročilému věku nebyl Hamsun v průběhu vyšetřování vzat do vazby, nýbrž umístěn do grimstadské nemocnice a později do domu s pečovatelskou službou v jihonorském Landviku. Dobu mezi říjnem 1945 a únorem následujícího roku strávil na univerzitní psychiatrické klinice v Oslo, kde byl nucen podrobit se vyšetření, jež pro něho představovalo značné fyzické vypětí a psychické utrpení; poté se vrátil do domova pro přestárlé, kde si již pobyt hradil sám. Lékaři pod vedením profesora Gabriela Langfeldta sice pacienta neshledali duševně chorým a v době spáchaného činu nepříčetným, nicméně došli k závěru, že má "trvale oslabené duševní schopnosti". Tato diagnóza je dodnes předmětem odborných i neodborných diskusí. Již v době zveřejnění posudku se množství Norů nemohlo ubránit pocitu, že výsledek vyšetření byl předem daný a že za ním vězela snaha nechat tehdy již prakticky hluchého a téměř slepého šestaosmdesátiletého Hamsuna dožít bez velkých procesů a "omluvit" jeho činy údajnou senilitou. Na základě lékařského nálezu byl skutečně zproštěn žaloby ve věci vlastizrady. Spisovatel byl ovšem jak diagnózou, tak soudním rozhodnutím vskutku rozezlen, o čemž svědčí mimo jiné i jeho dopis (jeho text je přetištěný i v Po zarostlých stezkách), odeslaný státnímu návladnímu, v němž si stěžoval, že mu stažením žaloby bylo znemožněno hájit se a přijmout odpovědnost za své činy. Pro Hamsuna bylo věcí osobní hrdosti a cti stát až do konce za svými publikovanými názory, které ani nyní v podstatě nezměnil, a zároveň ukázat, že jeho duševní schopnosti ve skutečnosti byly a jsou zcela v pořádku. Proces sice obnoven nebyl, ale Hamsun nakonec příležitost promluvit před soudní stolicí přece jen dostal. Podle zvláštního zákona byli totiž všichni členové Národního souručenství povinni zaplatit náhradu škod, které nacismus v Norsku napáchal. O výši peněžitých trestů rozhodovaly civilní soudy. K jednomu z nich se po dlouhých odkladech dostal v prosinci 1947 i Hamsunův případ. Při soudním líčení konajícím se v Grimstadu se obhájkyni podařilo vyvrátit, že by její klient byl oficiálním členem Národního souručenství. Byl sice v záznamech strany veden jako její člen, avšak nesrovnalosti v předložených dokumentech nasvědčovaly spíše tomu, že se jím papírově stal díky úřednické přičinlivosti někoho jiného; sám podle všeho o vstup nikdy nepožádal. (2) Současně ovšem řada přímých i nepřímých důkazů - např. nosil za války stranický odznak - jasně potvrzovala, že Quislingova strana se vždy těšila Hamsunově veřejné podpoře (přestože ji nikdy nevolil) a že k ní pociťoval duchovní přináležitost, což se ostatně po válce ani nesnažil popřít (řeč, kterou pronesl u soudu, je rovněž zahrnuta do textu Po zarostlých stezkách). Proto soud nakonec uznal Hamsuna vinným a odsoudil ho k pokutě 425 000 norských korun. Spisovatel se odvolal k Nejvyššímu soudu, jenž sice rozsudek potvrdil, ale snížil vyměřenou částku na 325 000 korun. I takováto pokuta ovšem pohltila téměř veškeré jeho jmění. Zůstal mu alespoň Nørholm, kam se poté, co podal odvolání, vrátil.
Nikoho v té době zřejmě nenapadlo, že by Hamsun, jehož poslední román vyšel v roce 1936, ještě mohl něco napsat. V roce 1949 však všechny překvapil vydáním autobiografické črty z poválečné doby s názvem Po zarostlých stezkách. Na devadesátiletého starce byl tento text napsán natolik kvalitně, že výrok psychiatrů o "trvale oslabených duševních schopnostech" zcela zesměšnil. Zmíněná formulace se tak výrazně zapsala do norských dějin; stala se známým výrazem, jenž je v norském jazyce možno zaslechnout dodnes, a to převážně v ironicky žertovném kontextu.
Hamsunovo chování za války patří k nejtrapnějším okamžikům norské historie. Způsobilo kulturní otřes, jehož dozvuky se v Norsku projevují dodnes - ačkoli Hamsun znovu patří k nejčtenějším a nejoblíbenějším domácím autorům, například pokusy hamsunovských nadšenců vztyčit jeho sochu či pojmenovat po něm ulici opakovaně ztroskotávají na odporu ostatních občanů. Bezprostředně po válce se zmíněný otřes projevil mimo jiné i radikálně sníženým zájmem o jeho dílo, jenž se sice do jisté míry obnovil již po vydání Po zarostlých stezkách, avšak trvalo minimálně jednu generaci, než se čtenáři začali k Hamsunovým literárním textům vracet ve větším měřítku (totéž platí i o literárním bádání - první norská doktorská dizertace na hamsunovské téma byla napsána až v roce 1964). Spisovatel svým jednáním nastolil řadu velkých otázek. Byl opravdu fašista či nacista? Pokud ano, v jakém smyslu? Jsou fašistické či nacistické prvky přítomny pouze v textech, které vyjadřují jeho osobní názory víceméně přímo (články, proslovy, dopisy), nebo je lze najít i v jeho literárním díle? Lze oddělit autorskou fikci od osobnosti autora samého? To jsou zásadní otázky tzv. "debaty o Hamsunovi", která trvá v norských odborných i neodborných kruzích od 40. let dodnes. Alespoň jedna věc se v tomto ohledu zdá být jasná - ve svém beletristickém díle se Hamsun nikdy nepropůjčil ke stranické ani ideologické propagandě. Zbývá ovšem otázka, zdali za fašistické či nacistické přece jen nelze považovat některé tendenční prvky v jeho literárních textech. K tomuto problému se vrátíme později. Pokud jde o Hamsuna jako člověka, otázka jeho fašismu/nacismu jako osobního názoru či stanoviska je poměrně složitá. Hamsun v žádném případě nebyl typem spisovatele-vzdělance jako, dejme tomu, Karel Čapek, nebyl to žádný noblesní veřejný debatér, jenž má přehled o společenských jevech a problémech a propracované názory na jejich podstatu a příčiny. Byl to naopak spisovatel-přirozený talent, samorostlý individualista, který se stal úspěšným především díky neobyčejnému citu pro jazyk a smysl pro psychologický detail. Více než vyloženě společenská problematika ho vždy zajímaly záhady lidské psýchy. Ve svých názorech spoléhal mnohem více na subjektivní intuici než na snahu informovat se o společenských jevech a proniknout k jejich podstatě na základě rozumových úvah. Jeho proněmecké chování proto nebylo výsledkem nějakého hlubšího poznání nacistické ideologie ani některých jejích praktických dopadů. V jeho více než vstřícném postoji k hitlerovskému Německu se odrážel celý komplex osobních psychologických pohnutek, z nichž některé byly zcela iracionální povahy a s realitou nacistické politiky souvisely pouze mlhavě. Hlavní aspekty tohoto komplexu se pokusíme nastínit v následujících odstavcích.
Hamsun byl původně obyčejný venkovský chlapec, který došel světové slávy díky nezměrnému talentu. Cestu k úspěchu mu rozhodně nikdo nezametl, jeho dětství a mládí bylo těžké. Prakticky až do svých třiceti let, kdy napsal proslulý debutový román Hlad (Sult, 1890, č. 1959), se osaměle protloukal, jak se dalo, vystřídal řadu příležitostných zaměstnání jak v Norsku, tak v USA (kde strávil v osmdesátých letech 19. století zhruba čtyři roky). Zažil léta velké chudoby a strach ze smrti hladem i tuberkulózou. Takový život v něm vypěstoval silný individualismus. Vždy toužil vyniknout jako výjimečný umělec a shodou okolností začal publikovat v době, kdy právě myšlenka umělecké a lidské výjimečnosti byla ve flóru. Na konci 80. a začátkem 90. let 19. století totiž dánský kritik Georg Brandes po Skandinávii úspěšně šířil myšlenky Friedricha Nietzscheho a Hamsun byl jedním z těch, kteří se s mnoha Nietzscheho postoji a názory ztotožnili, neboť potvrzovaly jeho vlastní. Za jeho tehdejší i pozdější arogancí a povzneseností se však skrývala hluboká "vnitřní nejistota a komplex méněcennosti" (3), pramenící ze skromných a ubíjejících poměrů, z nichž vyšel (zmíněný komplex se v jeho díle projevuje například častým zesměšňováním vzdělanců a intelektuálů). Nietzschovsko-brandesovské pojetí duchovní aristokracie se mu pochopitelně zamlouvalo, neboť v něm viděl možnost se nad dané poměry vyšvihnout. Zároveň v něm vypjatá touha po vyniknutí zasela semínka pohrdání liberalismem a demokracií, které podle něho brání rozvoji a uplatnění výjimečných jedinců.
Zastáncem demokracie Hamsun opravdu nikdy nebyl. Jeho pobyt v USA ho utvrdil v jeho averzi vůči angloamerické industrializované civilizaci, jež dle jeho názoru člověka vytrhává z přirozeného soužití s přírodou a mechanizuje jeho život a jejíž demokratické principy vyvíjejí přílišný tlak na nivelizování rozdílů mezi lidmi a potlačují projevy kulturní jedinečnosti. (4) Spíše než Spojené státy ovšem byla hlavním terčem Hamsunova pohrdání Velká Británie. Jeho nenávist ke všemu anglickému byla téměř patologická. Anglie pro něho ztělesňovala aroganci a kulturní barbarství nejvyššího řádu. Nebylo to jen proto, že jeho díla se v angloamerickém světě dočkala mnohem chladnějšího přijetí než jinde, ačkoli i tato skutečnost pravděpodobně u ješitného Hamsuna hrála nezanedbatelnou roli. Spisovatel si především na základě historických faktů i různých subjektivních dojmů během svého života postupně vytvořil obraz Anglie jako válkychtivé a neobyčejně rozpínavé velmoci, která se za účelem získávání stále dalších kolonií opakovaně dopouští politických zrad a nelidských krutostí. V tomto ohledu na něho hluboce zapůsobila četba o chování Angličanů v afrických a asijských koloniích, zejména ho šokovalo jejich neúprosné vyhladovění obyvatelstva v době búrské války. Pokud jde o britsko-skandinávské střety, pobouřilo Hamsuna mimo jiné nepřetržité třídenní dělostřelecké ostřelování Kodaně v roce 1807 a jednoznačně nespravedlivý výsledek mezinárodní arbitráže týkající se námořního incidentu mezi norskými policejními orgány a britskými pašeráky u severonorského města Bodø v roce 1818. Navíc Hamsun sám již od dětství opakovaně pociťoval velké ponížení, když vídával servilní, ba i žebrácké chování chudých norských venkovanů vůči údajně nesmírně přezíravým a povýšeneckým anglickým turistům. Ze všech těchto a dalších důvodů měl nakonec Hamsun tendenci vinit Británii téměř ze všeho: "Většina všeho neklidu, všech běd, všeho útlaku, věrolomnosti, násilí a mezinárodních konfliktů pramení ze zdroje jménem Anglie. I za současnou válku a světové neštěstí, jež přinesla, můžeme poděkovat Anglii." (5) Nenávist k Anglii je tedy jedním z hlavních důvodů, proč Hamsun za druhé světové války podporoval Německo. (6) V něm viděl sílu, která konečně zkrotí britskou imperialistickou rozpínavost.
Trvalá a nekritická přízeň, jakou projevoval Německu, měla ovšem i řadu dalších důvodů. Jeden z nich byl velice osobní - v Německu se (mimo Norsko) jeho dílo těšilo největší oblibě. Skrze tuto zemi získal světovou slávu a mezi německy píšícími autory měl také nejvíce obdivovatelů a napodobitelů. Pokud však ještě zůstaneme na politicko-ideové úrovni, nelze přehlédnout částečnou spřízněnost spisovatelových osobních představ o správné podobě společnosti s některými aspekty nacistické ideologie.
Jak již bylo naznačeno výše, Hamsun pokládal moderní kapitalistickou industrializaci, mechanizaci a technologizaci života za zhoubný jev. Jeho ideálem byla tradiční agrární společnost - za nejobdivuhodnější typ práce považoval obdělávání půdy a vzorem všech ctností byl pro něho sedlák (dělníky, úředníky a lidmi živícími se duševní prací, tj. všemi těmi, které ztotožňoval s urbanizovanou společností, Hamsun pohrdal). Lidé vykonávající zemědělskou práci totiž žijí v souladu s přírodou a právě organické sepětí člověka s přírodou pro autora představovalo nejvyšší ideál lidského života (je i ústřední hodnotou, k níž se sbíhají jednotlivé tematické nitky téměř veškeré jeho tvorby). Moderní doba podle Hamsuna lidi od tohoto ideálu vzdaluje, neboť ničí tradiční, "přirozené" struktury vesnického společenství, způsobuje migraci z venkova do měst a vystěhovalectví ze země, a vytrhává tak člověka z jeho kořenů, bere mu pevný životní fundament; takový člověk pak podléhá svodům povrchních hodnot a stává se vnitřně rozpolceným a věčně nespokojeným.
Angloamerický svět, v němž se všeobecná modernizace stala synonymem pokroku, proto Hamsun viděl jako oblast kulturního úpadku. Plně se ztotožňoval se specifickým dělením na "kulturu" a "civilizaci", jaké se výrazně uplatňovalo v myšlenkové atmosféře meziválečného Německa, přičemž kulturu spojoval s tradičním venkovským způsobem existence a civilizaci s negativně pojatým životem ve "zkažených" městech. Od takto vypjaté glorifikace venkova, implicitně proti sobě stavějící prvky lokální a kosmopolitní, pochopitelně nemusí být daleko k nacionalismu. Jak se lze dočíst i v Po zarostlých stezkách, Hamsun si vždy zakládal na svém národním cítění a své jednání za války se snažil vysvětlit mimo jiné i svým vlastenectvím - vše prý dělal pro dobro Norska. Jedním ze styčných bodů mezi jeho názory a ideologií národního socialismu je tedy i nacionalisticky pojatý důraz na sepětí s rodnou půdou. Nacisté se v Německu dostali k moci mimo jiné i obratným využitím agrární krize ve svůj politický prospěch - značné části vesnického obyvatelstva dali pocit, že jejich strana se silně orientuje právě na podporu venkova. Nakonec tedy není divu, že mnozí Němci Hamsuna viděli jako stoupence ideologie "krve a půdy" (Blut und Boden) (7) - řada jeho děl umělecky ztvárňuje zmíněný kontrast mezi zdravou selskou kulturou a nezdravou městskou civilizací, a to platí dvojnásob o jeho nejidealističtějším románu Matka země (Markens Grøde, 1917, č. 1970) oceněném Nobelovou cenou, jenž zobrazuje jakousi pseudofeudální, preindustriální venkovskou idylu a oslavuje sepětí s rodnou hroudou.
Zároveň je však třeba dodat, že ideová náplň první části sousloví "krev a půda" se s Hamsunovými názory míjí. Je sice nepochybné, že jeho pohled na svět byl do velké míry etnocentrický (byl zastáncem pangermanismu a jako takovému se mu tudíž zamlouvala i myšlenka velkogermánské "třetí říše"), ale většina badatelů se kloní k názoru, že nebyl rasista ani antisemita (i když nelze popřít, že v jeho veřejných výrocích - v umělecké tvorbě mnohem méně - lze najít i několik negativně formulovaných poznámek o Židech, vycházejících z dobových předsudků a stereotypů). (8) Rasová mystika krve byla Hamsunovi cizí, smysl teorie rasové nadřazenosti mu unikal a o vyhlazování Židů a zrůdných experimentech na nich vykonávaných se dozvěděl až po válce.
Od vzývání venkovského života založeného na fyzické práci není daleko k oslavě zdraví a tělesné síly. I to je jeden z bodů, v nichž se autorovy názory protínají s nacistickou ideologií, jejíž součástí byl i kult fyzické krásy, síly, mládí a zdraví a vulgárně darwinistický odpor k "biologicky méněcenným", tj. slabším, starým a postiženým. Jak Hamsunovy veřejné výroky, tak i řada jeho literárních textů nabízejí množství důkazů, že mládí a zdraví v něm vyvolávaly výhradně kladné pocity, kdežto stáří, fyzická nemohoucnost a tělesně postižené osoby v něm vzbuzovaly ošklivost (ironií osudu se sám dožil téměř 93 let!). (9) Tuto ošklivost se snažil ve svých dílech přenést i na čtenáře; fyzicky nedokonalé postavy jsou u Hamsuna buďto - v lepších případech - zobrazovány jako vizuálně odpudivé, nebo - v horších případech - jsou jim dokonce přisuzovány negativní povahové vlastnosti. Takovýto pohled na člověka samozřejmě Hamsuna neukazuje v příliš lichotivém světle, i tak je ovšem třeba zdůraznit, že jej nepřejal od nacistických ideologů, měl jej odjakživa. Každopádně i v tomto ohledu byl jeho myšlenkový svět na hony vzdálen zvrhlým eugenickým praktikám hitlerovského Německa, o nichž až do konce války nevěděl.
Vedle proněmecké orientace existuje ještě jeden obecný důvod, proč spisovatel podporoval diktátorský režim. Je to jeho již zmíněný krajní individualismus a nietzschovský duchovní aristokratismus. Tento problém má dva aspekty; týká se jak spisovatelova pohledu na sebe samého, tak jeho obdivu k výjimečným jedincům. Hamsun vždy pohrdal masami a zastával elitářský pohled na literaturu i politiku. Byl přesvědčen o vlastní výjimečnosti lidské i umělecké, a rád se proto stavěl do role věčně opozičního outsidera, jehož originální pohled na skutečnost je zneuznáván ve jménu měšťáckých konvencí a banálních pravd. Subjektivní intuici vždy pokládal za spolehlivější nástroj poznání než chladnou rozumovou analýzu faktů. Pokud byl tedy o něčem pevně přesvědčen, nic ho nemohlo zviklat, ani kdyby celá země smýšlela jinak. To, že v době okupace Norska velká část obyvatelstva stála na opačné straně barikády, tedy zřejmě nepovažoval za nic neobvyklého - jako už několikrát předtím, masa prostě jen nechápala jeho "vyšší pravdu".
Ze stejného důvodu Hamsun zavrhoval moderní parlamentní demokracii a preferoval patriarchální uspořádání společnosti založené na "přirozené" autoritě výjimečných, osvícených jedinců. Politický liberalismus viděl jen jako emancipaci tupých mas, které ve skutečnosti potřebují vládu silné ruky. Proto byl vždy fascinován lidmi s vůdcovským charismatem (10), jakými byli Hitler a Quisling, ačkoli poté, co oba osobně poznal, jimi byl zklamán. Jeho návštěva u Hitlera mimochodem vůbec nebyla pouhou zdvořilostní záležitostí. Podle dochovaného zápisu jejich rozhovoru si Hamsun Hitlerovi stěžoval na krvavé postupy nesmlouvavého říšského komisaře Terbovena v Norsku, žádal jeho odvolání a opakovaně Hitlerovi odporoval. (11) Dle svědectví Hitlerova tiskového mluvčího ho tím rozzuřil jako málokdo.
K problému fašistické diktatury se váže i otázka schvalování násilných prostředků. Jak tomu bylo v Hamsunově případě? Je sice pravda, že malému počtu svých literárních postav vložil do úst slova, která lze vykládat jako vyjadřující touhu po násilném ovládnutí mas (viz zvláště protagonistu románu Mystérie; Mysterier, 1892, č. 1982, 2000), avšak tyto výrazy jsou ojedinělé a jsou především produktem autorovy umělecké individualistické pózy. (12) Coby veřejná i soukromá osoba Hamsun pro násilí nikdy nehoroval, naopak je spíše odsuzoval. Krveprolití a popravy během války na něho těžce dolehly, o čemž svědčí mimo jiné i jeho rozhořčení nad Terbovenovými praktikami a velké množství dopisů a telegramů, v nichž u německých úřadů orodoval za norské i cizí občany (včetně Židů), aby jim pomohl z vězení či je zachránil před popravou. Na druhou stranu se nelze ubránit dojmu, že nad některými násilnými aspekty - zvláště pokud jde o oblasti mimo Norsko - Hitlerovy krutovlády ve jménu ideje porážky Anglie a vytvoření velkogermánské říše přece jen přivíral oči, řídě se patrně úslovím "když se kácí les, lítají třísky". Pokud jde o německý militarismus již před válkou, pomýleně jej považoval za pouhou obrannou strategii, nutné zlo způsobené zbrojením v jiných evropských zemích.
K dokreslení obrazu Hamsunova chování je nutno dodat, že ačkoli jeho příklon na stranu Německa po 9. dubnu 1940 (počátek okupace Norska) byl pro mnoho lidí nečekaným šokem, ze zpětného pohledu se jeví o něco méně překvapivým než tehdy, neboť spisovatel zastával obdobné postoje již dlouho předtím. Německo podporoval již během první světové války, pouze ne tak výrazně a ne v Německem okupované zemi. Fašizoidní prvky se objevují v některých jeho článcích dávno před rokem 1940 (nejkřiklavějším případem je jeho kritika snahy udělit německému novináři a pacifistovi Carlu von Ossietzky, internovanému v koncentračním táboře, Nobelovu cenu míru v roce 1935), převážná část veřejnosti však tyto tehdy ještě sporadické případy přehlížela jako ojedinělé výstřelky geniálního spisovatele; mimo Norsko navíc jeho články většinou nebyly známy. (13)
Hamsunova zaslepenost v otázce podpory Německa během okupace Norska má ovšem vedle čistě ideových důvodů ještě další, prozaičtější příčinu, a tou je jeho značná izolace od okolního světa. Hamsun se během války kromě své rodiny s mnoha lidmi nestýkal. Byl silně nahluchlý, a komunikace s ním proto byla složitá - buďto se na něho muselo mluvit nahlas z bezprostřední blízkosti, nebo bylo nutno psát mu sdělení na kousky papíru. Většinu informací, které měl o dění doma i ve světě, získával tudíž buďto četbou novin, které za okupace podávaly propagandisticky zkreslený obraz skutečnosti, nebo byl odkázán na svou ženu Marii, jež většinou sloužila jako prostředník mezi ním a lidmi mimo rodinný kruh. To ovšem zdaleka nebyla osoba, která by mohla Hamsunův obraz světa korigovat, neboť byla mnohem zapálenějším příznivcem hitlerovského režimu než spisovatel sám. Na rozdíl od něho byla nezpochybnitelně členkou Národního souručenství, slepě přijímala nacistickou ideologii a pro režim se exponovala mnohem silněji než její muž (po válce byla odsouzena ke třem letům vězení a vysoké pokutě). Někteří tvrdí, že manželovi zatajovala informace, manipulovala jím a mnohdy za jeho zády jednala jeho jménem jinak, než by si přál. To je sice částečně pravda, ale pokusy zveličit její podíl na Hamsunově pomýlenosti a svalit na ni vinu za jeho postoje jsou poněkud naivní a ne zcela spravedlivé. (14) Nicméně je zřejmé, že izolace, v jaké spisovatel - s menším či větším přispěním své ženy - v letech 1940-45 žil, je rovněž jednou z příčin jeho tehdejší politické zaslepenosti.
Otázka Hamsunova fašismu či nacismu je tedy značně složitá. Z výše uvedeného vyplývá, že jedna z možných odpovědí by mohla znít asi takto: Hamsun byl fašista, pokud tímto výrazem míníme fašisticky smýšlející člověk. Jeho pohrdání politickým liberalismem a demokracií a naopak preferování diktátorského režimu řízeného na základě vůdcovského principu jsou neoddiskutovatelnými fakty. Označit ho za nacistu je již problematičtější. Jak již bylo řečeno, neztotožňoval se ani tolik s oficiálními nacistickými teoriemi či praxí (které navíc do velké míry ani neznal), jako spíše s tím, co pro něho hitlerovské Německo subjektivně představovalo v jeho idiosynkratickém vidění světa - většina jeho výroků zveřejněných za války v inkriminovaných článcích se koneckonců "týkala zahraničněpolitických otázek, především boje proti Anglii" (15), nešlo o paušální schvalování nacistických praktik v Norsku či jinde ani o propagaci konkrétních ideologických axiomů národního socialismu. Nejspravedlivější zřejmě bude, řekneme-li, že se Hamsun svým smýšlením v některých ohledech nacismu přibližoval (krajní důraz na národní, respektive germánský základ politické praxe; kult mládí, zdraví a síly; antiintelektuální vitalismus), v jiných ne (nebyl mu vlastní militarismus, antisemitismus, myšlenka "rasové hygieny" ani schvalování fyzické likvidace ideových protivníků či vyhlazování "méněcenných"). Jinou otázkou je, do jaké míry se Hamsunovy osobní postoje promítly do jeho umělecké tvorby. Přes některé hlasy, které tvrdí, že autorovu lidskou a uměleckou stránku nelze oddělit, se velká většina čtenářů i literárních badatelů shoduje na tom, že ideologické či politické tendence, přímo vyjádřené v Hamsunových článcích či veřejných proslovech, nejsou až na občasné výjimky v jeho literárním díle přítomny. Už vůbec Hamsuna nelze označit za "fašistického/nacistického spisovatele", neboť takový termín implikuje uměleckou propagandu, či přinejmenším tvorbu v tendenčním duchu konkrétní ideologie. Velice rozšířený pohled na Hamsunovu tvorbu naopak praví, že ji charakterizuje značná vyváženost názorových hledisek, jejímž hlavním nástrojem je všudypřítomná autorská ironie. (16) Hamsun tvořil v přesvědčení, že člověk je vnitřně protikladná bytost a jeho život se odvíjí ve znamení věčných vnitřních pocitových a myšlenkových svárů. Tomu odpovídá i většina jeho postav - jsou rozpolcené a nejsou vyloženě kladné ani záporné. Ty nejživotnější z nich se čtenáři nejeví jednobarevně, dříve či později nabudou i rysů opačných k těm, které mají na první pohled. I chování a výroky postav, které zastávají značně vyhraněné postoje blížící se autorovým vlastním názorům, jsou často ironicky shozeny a odlehčeny humorem. Zatímco ve svých článcích je Hamsun mnohdy vyhroceně jednostranný, dogmatický a nepříjemně kazatelský, ve svých literárních textech dovede být vlídný, blahovolný, mít pochopení pro lidskou nedokonalost a vzájemnou odlišnost. A tak ačkoli lze v jeho knihách nalézt nietzschovskou povznesenost nad bezbarvou masou, glorifikaci prostého života a sepětí s přírodou a rodnou hroudou, satirické zesměšňování městské civilizace či nelichotivé obrazy Angličanů a starých lidí, to vše samo o sobě ještě není fašistické a navíc je vyváženo i jinými prvky. Proto jeho literární dílo nelze považovat za vyjádření fašistické (nemluvě o nacistické) ideologie a proto stále zůstává čteným a obdivovaným.
Leccos z toho, co bylo právě řečeno, platí i o knize Po zarostlých stezkách, ale ne beze zbytku. Tato próza totiž nepatří do spisovatelovy čistě beletristické tvorby, její autobiografické východisko není pouze implicitní (jako v případě některých jeho románů), nýbrž explicitní - Hamsun zde vypráví sám o sobě. Zhruba tříletý dějový rámec tvoří okamžik jeho zatčení po válce a vynesení konečného rozsudku. Text nelze jednoznačně žánrově určit, nejsou to ani paměti, ani deník, ani eseje, ani ryze umělecká próza, nýbrž směsice toho všeho dohromady, jež navíc zahrnuje i autentické dokumenty. Ačkoli vypravěč do jisté míry zdůvodňuje své jednání za války, Po zarostlých stezkách lze jen těžko označit za apologii. Samotná obhajovací řeč u soudu, která se objevuje ke konci textu, je vnitřně rozporná - na jednu stranu se Hamsun některými argumenty své činy snaží "omluvit", na druhou stranu tvrdí, že se vlastně omlouvat nechce, že si za svými názory stojí a že má čisté svědomí. Za vrchol arogance lze pak považovat tu část jeho projevu, v níž tvrdí, že vlastní vědomí toho, co je dobré a špatné, staví výše než úsudek veřejnosti a norského soudnictví. Pro celkové vyznění Po zarostlých stezkách má však význam především to, že vypravěč se většinou nesoustřeďuje na konkrétní aspekty své politické role, ale spíše na věci, které se k ní buď nevztahují vůbec, nebo nepřímo, tj. alegoricky a symbolicky. Zmíněná explicitní arogance je tak v textu spíše výjimečná, i když v pozadí přetrvává arogance implicitní, ve smyslu Hamsunovy nietzschovské povznesenosti nad názory a soudy veřejnosti. (17)
Právě vesměs apolitická náplň Po zarostlých stezkách je to, co tuto prózu dodnes činí poutavou. Jejím napsáním autor nehájil ani tak své politické přesvědčení, jako spíše svou pozici výjimečného spisovatele, kterému je koneckonců svět politiky v podstatě lhostejný. Hamsun svůj příběh do velké míry beletrizuje - je zřejmé, že některé postavy a události knihy jsou pouhou fantazií a že vypravěč "Hamsun" záměrně narušuje hranici mezi skutečností a fikcí (což potvrzuje mimo jiné i jeho poznámka na konci pasáže o Ol'Hansovi), nehledě na použití dalších literárních prvků. (18) Text se tak v jistých ohledech žánrově přibližuje jeho románům. Nalezneme v něm proto stejné znaky, které z jeho románů činí tak zábavné čtení - ironický a sebeironický humor, lyrický styl a schopnost objevovat v detailech každodenního života zajímavé paradoxy a vykouzlit z nich vtipné postřehy. Vypravěč se soustřeďuje na obecně lidskou stránku svou i lidí, které potkává, a zasazuje své myšlenky a pocity ani ne tak do konkrétní historické reality, jako spíše do "kosmické perspektivy věčnosti" (19).
Tato strategie sice na jednu stranu z textu činí půvabné čtení, na druhou stranu se někomu může zdát z etického hlediska poněkud nepoctivá, alibistická. Zmíněnou beletrizací své osoby a svého osudu se Hamsun vyhýbá přímé konfrontaci s politickou rolí, kterou za války sehrál. Shovívavost, jakou ve svých románech poskytuje fiktivním postavám, zde prokazuje sám sobě coby literární postavě své knihy. Po zarostlých stezkách tak zůstává textem, který přes veškerou svou vnitřní "nevinnost" provokuje určitým morálním relativismem - spisovatel v něm do velké míry líčí sám sebe jako lidskou bytost mimo dobro a zlo, přestože píše o době, kdy je vyšetřován a souzen na základě velezrádných článků, v jejichž kontextu se možnost oddělit od sebe "čistě" politické a "čistě" lidské stránky pisatelovy osoby většině lidí pravděpodobně jeví jako utopická. Je na každém jednotlivém čtenáři, aby zjistil, zdali u něho při četbě knihy Po zarostlých stezkách převáží estetický požitek z kvalitně napsané prózy s velice lidským obsahem, nebo mravní rozhořčení nad absencí autorovy politické sebereflexe.
1 Překlad František Fröhlich. Viz jeho článek "Proces proti Hamsunovi" (Světová literatura, roč. 37, 1992, č. 4, s. 51-56), s. 51. (zpět do textu)
2 K detailům této problematiky viz např. Sigrid Stray, "Hamsun-saken", in: Arild Hamsun (ed.), Om Knut Hamsun og Nørholm (Oslo: Aschehoug, 1961), s. 79-93. (zpět do textu)
3 Radko Kejzlar, "Zu Hamsuns Nazismus" (Philologica Pragensia, roč. 7, 1964, s. 30-39), s. 31. (zpět do textu)
4 Viz mimo jiné Hamsunovu knihu reportáží o USA s názvem Fra det moderne Amerikas Aandsliv (1889, Z duchovního života moderní Ameriky). (zpět do textu)
5 Knut Hamsun, "England må i kne!" ("Anglie musí být sražena na kolena!" - článek publikovaný 24. 6. 1943 v deníku Fritt Folk), in: Gunvald Hermundstad (ed.), Hamsuns polemiske skrifter (Oslo: Gyldendal, 1998, s. 264-267), s. 267. (zpět do textu)
6 "Anglofobii" považuje za hlavní psychologický motiv Hamsunovy podpory hitlerovského Německa autor nejuznávanějšího Hamsunova životopisu Robert Ferguson. Viz jeho Enigma: The Life of Knut Hamsun (New York: Farrar, Straus & Giroux, 1987), kde lze nalézt další příklady a citáty ilustrující tento fenomén. Řadu ukázek Hamsunových protianglických výroků uvádí i Kejzlar, op. cit. (zpět do textu)
7 Na některé souvislosti mezi Hamsunovým dílem a "Blut und Boden" poukazuje např. Aasmund Brynildsen v knize Svermeren og hans demon: Fire essays om Knut Hamsun 1952-1972 (Oslo: Dreyer, 1973). (zpět do textu)
8 Z významných příspěvků k otázce Hamsunova antisemitismu uveďme následující práce: Sten Sparre Nilson, En ørn i uvær: Knut Hamsun og politikken (Oslo: Gyldendal, 1960); Allen Simpson, "Knut Hamsun's Anti-Semitism" (Edda, roč. 77, 1977, s. 273-293); Dolores Buttry, "Knut Hamsun's Supposed Anti-Semitism: A Refutation" (Edda, roč. 86, 1986, s. 123-133); Jon Langdal, "Hvordan trylle bort det ubehagelige? Et blikk inn i den magiske forskning" (Agora, roč. 17, 1999, č. 1/2, s. 232-259). (zpět do textu)
9 Hamsun na oslavu mládí publikoval na přelomu let 1911 a 1912 několikadílný esej "Ærer de Unge" (Ctěte mládí). Jeho text lze nalézt v Hermundstadovi, op. cit., s. 136-157. (zpět do textu)
10 Tak si lze mimo jiné vysvětlit i jinak dosti nepochopitelnou skutečnost, že si z norských spisovatelů nejvíce cenil liberálně smýšlejícího Bjørnstjerne Bjørnsona (1832-1910), jenž byl sice také velký buřič a provokatér, ale politicky i literárně měl s Hamsunem společného poměrně málo. (zpět do textu)
11 Zápis lze v poněkud zkrácené podobě najít v Hermundstadovi, op. cit., s. 267-271. Viz též Ferguson, op. cit., 373-379. (zpět do textu)
12 Arild Haaland navíc tvrdí: "Stává se, že hamsunovské hlavní postavy vychvalují moc a velký zločin slovy. Jeho vlastní hrdinové jsou však velice málo násilničtí. Nikdy nejsou suroví a k násilí se uchylují pouze tehdy, když jsou krajně vydrážděni." Viz s. 65 jeho článku "Nazisme, litteratur og Knut Hamsun", in: Bjarte Birkeland a Stein Ugelvik Larsen (ed.), Nazismen og norsk litteratur (Oslo: Universitetsforlaget, 1975), s. 57-69. (zpět do textu)
13 Téměř jediným intelektuálem, který rozpoznal Hamsunovy fašistické sklony již před druhou světovou válkou, byl představitel tzv. frankfurtské školy Leo Löwenthal. Viz jeho článek "Knut Hamsun: Zur Vorgeschichte der autoritären Ideologie" (Zeitschrift für Sozialforschung, roč. 6, 1937, s. 295-345). (zpět do textu)
14 K takovéto - vedle dalších - strategii se uchyluje například dánský autor literatury faktu Thorkild Hansen v kontroverzní knize Processen mod Hamsun (1978, Proces proti Hamsunovi). Pro obsáhlou recenzi viz Fröhlich, op. cit. (zpět do textu)
15 Edvard Beyer, "Hamsun og Hamsun-problemet" (in: Forskning og formidling, Oslo: Aschehoug, 1990, s. 133-148), s. 134. (zpět do textu)
16 Nejdůsledněji je tento pohled uplatněn v knize Atleho Kittanga Luft, vind, ingenting: Hamsuns desillusjonsromanar frå Sult til Ringen sluttet (Oslo: Gyldendal, 1984). (zpět do textu)
17 O nietzschovských aspektech textu Po zarostlých stezkách viz Anne Sabo, "Knut Hamsun in Paa gjengrodde stier: Joker, Übermensch, or Sagacious Madman?" (Scandinavian Studies, roč. 71, 1999, s. 453-474). (zpět do textu)
18 Jako typický literární prvek textu Po zarostlých stezkách Steinar Gimnes uvádí například to, že na rozdíl od běžných autobiografických žánrů zde Hamsun otevírá řadu významových mezer, "které čtenář může vyplnit různými způsoby." Viz Gimnes, Sjølvbiografiar: Skrift, fiksjon og liv (Oslo: Det Norske Samlaget, 1998), s. 230. Jiný příklad literárnosti uvádí Tone Selboe, podle níž Hamsun používá řadu "promluv, jejichž účelem je vyjádřit opak vyřčeného, nebo promluv, jejichž výpovědní platnost vyvracejí dějové události." Viz Selboe, "Ringen sluttet? Om Knut Hamsun, Paa gjengrodde stier" (Agora, roč. 17, 1999, č. 1/2, s. 213-231), s. 221. (zpět do textu)
19 Walter Baumgartner, Knut Hamsun (Reinbek bei Hamburk: Rowohlt, 1997), s. 133. (zpět do textu)