časopis o norské literatuře
O spisovateli Knutu Hamsunovi a jeho osudech už bylo napsáno mnoho. Autoři, kteří se zabývají tímto tématem dnes, se většinou snaží být objektivní a oprostit své hodnocení autora i díla od rozličných emocí. Já bych naopak ráda zaznamenala několik subjektivních postřehů, které mě napadly po přečtení knihy Po zarostlých stezkách (Paa gjengrodde stier).
Za prvé: nejsem schopná Hamsuna jako člověka odsuzovat. Válka je pro mou generaci neprožitá minulost, proto tuto knihu vnímám jako text umístěný v konkrétní historické době, s níž nemám spojené žádné osobní emoce nebo zkušenosti, které by mě opravňovaly k soudům nad autorem. Mohu hodnotit jeho názory a jeho dílo, jak se mi jeví v dnešní době.
Za druhé: v této knize popisuje své pocity a zážitky člověk, který celý život vyznával názor, že někteří lidé jsou jiným nadřazeni (ať už duchovně či mocensky), a že tedy mají větší práva než ostatní. Obdivoval nacistickou ideologii a nijak se tím netajil. Svůj názor na tuto věc nezměnil ani po válce. Nejde o to, zda věděl či nevěděl o zvěrstvech páchaných nacisty, jde o princip - Hamsun vyznával názory, které se neslučovaly s demokratickými principy a byl připraven za tyto názory přijmout zodpovědnost. To, že ho norská justice k zodpovědnosti neodsoudila, nehraje z principiálního hlediska příliš velkou roli. Hamsun však nebyl ochoten své názory nijak přehodnotit ani uznat, že se mohl mýlit. Tento přístup je v podstatě obhajitelný (každý si může myslet, co chce), Hamsunovy názory (které za války veřejně projevoval) však zůstávají neobhajitelné. Dnes existuje mnoho lidí, kteří vyznávají podobné myšlenky, proto se tato kniha dá číst jako memento. Jakýkoli radikalismus (a to i radikální individualismus) přestává být přijatelný, poruší-li (byť třeba jen verbálně) hranice svobody druhého člověka.
Za třetí: padesát let, které od vzniku knihy Po zarostlých stezkách uplynuly, poskytlo čtenáři dostatečný odstup k jejímu hodnocení po literární stránce. Ve srovnání s Hladem, prvním Hamsunovým úspěšným románem, je tempo této knihy pomalé, autorova mysl prochází mnoha oklikami, zákoutími a slepými uličkami. Přirovnáme-li tok těchto dvou knih k říčnímu proudu, v Hladu je rychlý a bouřlivý, má jisté napětí i sevřenost, kdežto v Po zarostlých stezkách se řeka rozlila do šíře a zvolna teče v širokém korytě. Po zarostlých stezkách psal týž autor jako Hlad, rozdíl je však téměř šedesát let. Ačkoli Hamsun ani tehdy nebyl senilní stařec, nedá se říci, že by jeho kniha Po zarostlých stezkách dosahovala po literární stránce kvality některých jeho předešlých děl. Domnívám se, že může být považována za historický dokument, její literární a myšlenková hodnota dnes už poněkud vyšuměla.