časopis o norské literatuře
Pátého srpna, sluníčko jasně svítí, je teplo. První den ve městě se přehoupl z pozdního rána do časného dopoledne, ona se však pořád nemohla zbavit pocitu odcizení. Trochu ji bolela hlava, jako by jí spánky a temeno opatrně, ale pevně obepínala železná páska. Rozbolelo ji oko, což bylo dost nepříjemné, a tak se pohybovala pomalu, do věcí se už nepouštěla s takovou vervou jako ráno; tělo měla trochu ztuhlé, víčka oteklá; co jí to jen tolik vadilo? Že by vzduch tady doma? Vůně trávy, která se vetřela do všech pokojů? Nesla se velkými otevřenými okny od čerstvě posekaných městských trávníků; horký vzduch se ani nehnul, bylo bezvětří. Hlava ji ale taky mohla bolet z toho, že už měla vybaleno, špinavé prádlo vyprané, batohy, boty a rybářské pruty a tašky uložené, vše uklizeno během pár hodin, rychle, aby s tím byla co nejdřív hotová. Náznak bolesti hlavy přesto nic neznamenal, nebyl důležitý, nevšímala si ho, no vlastně, všimla si ho dobře, ale rozhodla se ho ignorovat. Překvapil ji, protože byla přece znovu připravená pustit se do dalšího boje, bdělá, odpočatá, zároveň ale cítila tu železnou pásku kolem lebky. I když to bylo absurdní, jako by z dovolené onemocněla, měla ztuhlý krk, a když se zkusila sehnout, bolelo to. Byla jako starý člun, který ležel dlouho na pobřeží, vyschl a teď je z něho neohebný kus dřeva. Trávník před panelákem někdo ráno posekal sekačkou a tráva ležela shrabaná do malých, černozelených hromádek a prohřívalo ji slunce. Vůně trávy pronikla všude, hustá a nahořklá, až skoro cítila, jak ji drží v rukách; hlavou jí bleskly vzpomínky z dětství na stébla trávy, která se jí zaplétala do vlasů, která se jí dostala pod tričko a šimrala ji na zádech, vzpomínala na svědění, připomněla si šedozelené, polosuché kupky sena, uvnitř ještě vlhké v místech, kam slunce nedosáhlo. Nedůležité, nicotné, vše, na co myslela, bylo stejně bezvýznamné, byly to malé, prázdné prázdninové myšlenky o ničem. Brzy měla zase začít pracovat, ještě jí zbývá tento volný den, zítra ale zase začne. Vyhradila si ten den na úklid, jenže doběhla sama sebe: byla s tím hotová dřív, než čekala. Že by to byl tak trochu den na nic? Připadal jí promarněný, jako by přešlapoval na místě, jak ve srovnání s tempem, na které byla tady doma zvyklá, tak v porovnání s tím, jak silná se cítila. Ano, to z toho dne dovolené, který se ocitl mimo všechny systémy, ji rozbolela hlava. Dělal jí díru do rozpočtu, nikdy nepomyslela na to, čím by ho měla naplnit. A pak, děti si hrály venku na trávníku a nikam se jim nechtělo, neměly chuť ani na projížďku autem ani na koupání v nějakém jezírku ve městě, chtěly prostě být tam, kde jsou, takže co teď? Začátek srpna, za dva dny jí bude dvaačtyřicet. Ani narozeniny pro ni ale nic neznamenaly, nic víc než bolavá hlava. Už ji nemohlo nic rozházet, na to byla moc klidná, jako by se dostala do slepé uličky, jako by ji dovolená tak trochu zkazila, jako by tam zdětinštěla, stala se netečnou, zvykla si žvatlat o banalitách, zabývat se hloupostmi, vrhat se s dětmi bez rozmyslu od jedné věci ke druhé. Teď tedy prožívala další horký letní den, jenže si ho zapomněla naplánovat - nebo snad ano? S prací přece byla tak rychle hotová ze zvyku, protože chtěla, aby jí zbylo trochu času na sebe. Vzpamatovala se a rozhodla, že se pustí do článku, který už před dovolenou nestihla napsat.Vydala se do kanceláře, Táňu a Henrika nechala, ať si hrají před domem. Tak přece jen měla v té své bolavé hlavě plán.
Dostala se tam za patnáct minut, a tak jí na práci zbývaly sotva dvě hodiny. No, každopádně už teď byla tady, blíž svému navyklému odměřovaní hodin a minut. Odemkla kancelář, na psacím stole ležely neuspořádané listy papíru. Okno bylo zavřené, přesto tu ale byla cítit čerstvá barva ze dvora, kde zrovna natírali. Prach na okenních parapetech, nedýchatelno. Vyvětrala, pak seděla u psacího stolu s lokty opřenými a zírala z okna. Připadalo jí, že není schopná začít. V mističce na psacím stole ležely drobnosti, které se tam válely už nejmíň rok, scvrklé kaštany od loňského podzimu, velké svorky, figurka opičky, oblázek z minulého léta. Nemohla se od té mističky odtrhnout, matně přemítala, co jí připomínají, proč má schovávání takových maličkostí význam, jestli má význam a jaký. Nic z toho s jejím článkem nesouviselo, ostatně teprve jej začala psát, ale ani to vůbec nic neznamenalo - její hodinový a minutový rozpočet už stejně nebyl tak napjatý jako dřív. A vůbec, o tolik zas nejde, vždyť je to jen první den, no právě - o nic už nejde.
Prolistovala pár starých textů, pročetla jakousi stať, napsala na zkoušku odstavec k novému článku a jela zpátky domů. Táňa s Henrikem si ještě hráli před domem, tráva dál ležela shrabaná do hromádek, jen ji teď děti začaly snášet do větších kop. Zůstávala pořád stejně neodbytná, ta chuť léta, bezstarostnosti a lehkomyslnosti. Začala vařit večeři a přitom rozeznávala všednost městských dní, které ale ne a ne ji polapit; přecházela bosá po podlaze, vařila, byla doma - a zatím vzpomínala, jak se včera touhle dobou ještě před odjezdem koupali, ach, tady ve městě je všechno tak suché, tak zoufale suché. Kam se poděla všecka voda? Život se vrátil k suché městské nezáživnosti, přesto se ale ještě podobal dovolené - otevřená okna, kterými mohla sledovat dětské hry před domem ... Dnes je den zkraje srpna, lhostejno, jakého roku; srpnový den: rozpálené slunce, sytě barevné listí a žlutozelené trávníky. Světlá i tmavá oblaka se shlukují nad korunami stromů za oknem, stoupají do výše v šedých kupách se zářivě bílými okraji, a ona přitom čistí zelené fazole, pohyb mraků jen lehce zachytí koutkem oka, mraky se sunou po obloze a rostou pořád vzhůru. Včerejší nebe s oblačnými chuchvalci i včerejší krajina s barevnými odstíny zůstávají i tak živější než ty dnešní, uplynulá dovolená skutečnější než to, co ji čekalo doma. Dnešní den je prodloužení, tečka, přechod. Ještě jednou mění skořápku, ještě jednou přechází z jednoho stavu do druhého. Dělala to už mockrát, uvědomuje si, že v tom začíná být celkem zběhlá. Linoleum na podlaze je vlahé, pod nohy se jí pletou drobky chleba a bramborové slupky, na chodidlo se jí přilepí zápalka, a ona pořád šlape bosýma nohama po zemi, stoupne si k dřezu a propláchne fazole, z kohoutku crčí voda, proud vody se spirálovitě vine a tvoří stále stejný vzorec, jasné, skleněné víry žlutých, šedých a modrých odstínů, odraz barev mraků a nebe za oknem. Teď už nemusí chodit k pumpě dozadu za chatu a navíc má tady spoustu místa; věci, pro které si musí dojít, jsou od sebe tak daleko, stěny místností tak dlouhé, strop tak vysoký. To není jako v kuchyni na chatě, ta byla malá, přímo mrňavá. V lavoru ležely pískem zanesené brambory a mrkve, měkký, špinavý kartáč se povaloval na úzké lavici, kluzké od rozlité vody, zápalky v krabičce byly zvlhlé. Krátkozraká. Dovolená byla krátkozraká . Dny trávila tím, že odpovídala na Tániny a Henrikovy otázky, zamítala či plnila jejich přání, dělala to samé, co oni, byla jim nablízku, byla nablízku všemu, nablízku sukům ve stěně, které si stačila až příliš dobře prohlédnout, nablízku Tánině světlé kštici, když jí Táňa seděla na klíně, unavená, a teplou, tvrdou hlavu jí opírala o prsa.
A teď se tedy vše opakovalo, ona přijímala další letní den, který se opatrně a nevtíravě odvíjel v přechodech od časného rána v dopoledne a odpoledne, den vonící travou, pak večeří, jako na chatě, jen trochu jinak. Vrátila se z dovolené. Prožívala jednu z mnoha aklimatizací svého života. Novinářka, spisovatelka na volné noze a matka dvou malých dětí stála po návratu z několikatýdenní červencové dovolené u kuchyňské linky. Byli zase doma, zvuky v kuchyni zněly hlasitě a dutě, voda z kohoutku stékala v jasných potůčcích po překvapivě hnědé, hladké a sametově měkké kůži na rukou a ona se znovu pokusila připamatovat si argumenty a názory k chystanému článku, které ji napadaly před dovolenou. Některé se jí znovu vybavily, mezitím ale ztratily na důležitosti. I když je to všechno jen otázka času, uvědomovala si zvolna, během několika dní se do toho vpraví, ale do čeho vlastně? Jako by se všechno hromadilo před čímsi novým, co ona ovšem neuměla pojmenovat, připadala si dezorientovaná jako kompas v blízkosti rušivého magnetického pole, a děti si mezitím dál hrály venku, jako by ještě byly na venkově a pořádně nechápaly, že už jsou zpátky doma. Se stejnou dychtivostí jako na chatě mizely za rohy domů a znovu se vynořovaly za ploty, překypující návrhy, co dělat s kbelíky vody a sušáky na seno, rodily se nové nápady, ano, za ty tři týdny zestárly, na sídlišti se zdály být jistější než před odjezdem, stejně jako ona pluly vpřed na dozvucích prázdnin a nově nabyté síle, dál běhaly bosy, dál se chovaly nenuceně. Vlastně jako by se něco na té dovolené událo, jakoby nastal jakýsi předěl. Cosi nedramatického, ale rozhodujícího. Tak to teď cítila. Ale i v této chvíli trpěla menší ztrátou paměti. Stalo se něco? Něco určitého? Pátrala v paměti, ale nejzřetelněji si ustavičně vybavovala předchozí den: včera odpoledne se vydali na cestu domů. Od té doby uplynul už celý jeden den. Vyrazili od pobřeží, za chvíli už ale byli od moře vzdáleni pěkný kus a pak téměř celou cestu projížděli vnitrozemím, jen tu a tam narazili na dlouhý fjord, přejeli záliv, chvíli jeli podél vody. Nálada v autě byla skoro celou dobu jízdy poklidná, jen párkrát ji přerušil menší rozruch, když se obvyklé pošťuchování na zadním sedadle vyhrotilo při tradičním dohadování o tom, kde a kdy budou stavět. Zvyk a rutina, klid a neklid; celé hodiny seděli blízko sebe, jak blízko, o tom nikdo z nich nepřemýšlel, všichni to brali jako hotovou věc. Krajina, kterou projížděli, byla stále zelenější, objevovalo se v ní stále více domů, polí, obdělaných ploch, míjeli odbočky vedoucí do měst a vesnic; byla to krajina plná cedulí, dopravních ostrůvků, objížděk a nebezpečných křižovatek, ale tu a tam také bukových lesů, tmavých smrkových hájů, zeleného i žlutého obilí, benzinových pump, supermarketů, několika málo dožívajících venkovských krámů a těžkých pamětních stromů s mohutnými kmeny, dokola osázenými řeřichou - ano, před každým druhým bílým domkem, v zarostlých zahradách venkovských stavení či vilových čtvrtí svítila řeřicha, oranžově, červeně i žlutě, rostla a prorážela si cestu a hořela jako plameny, v truhlících, květináčích, záhonech i cementových potrubích. Měsíc, čtyři týdny v každém roce byla země zralá a šťavnatá, a to bylo teď, zrovna teď. Jen v tomto krátkém období měly barvy právě tyhle tóny a tuhle hloubku. Pastviny, stromy, keře a domy zářily sytými odstíny a ostrým světlem: tmavě zelenou, světle zelenou, žlutozelenou, citronově žlutou, bledě žlutou, červenou, fialovou a oranžovou. Další bílé domy, další bílé branky, další obydlí čerstvě natřená křiklavými barvami - a nakonec se i oni přiblížili ke svému městu, na jehož existenci už málem zapomněli. Objevovalo se čím dál tím víc sloupů vysokého napětí, továren, kancelářských budov a shluků věžáků, a jak tam tak klidně seděla vedle Hanse, který řídil, došlo jí, že vlastně bydlí a tráví život v tomhle stmívajícím se městě, do kterého teď vjíždějí, že je jedna z těch tam uvnitř; patřila sem, do města, které po třech týdnech krátkozrakého života v nevelké chatě a po mnoha hodinách jízdy venkovskou krajinou, lesy a nepřehlednými městečky vypadalo nezvykle veliké. Nad jeho rozlehlou plochou se právě začala z šedavě vlhkého letního soumraku vylupovat světla. Vynořovala se jako matný, modrošedý třpyt hluboko v mlhavé kotlině fjordu. Když je člověk dost daleko od centra, vidí, jak jsou nesčetná světla velkoměsta ověnčena stromy a pastvinami, na severu ztemnělým lesem a na jihu rozlehlou vodní plochou, která teď světélkovala, bledá a bělostná, lesklá a tichá. Dálniční odbočky, kancelářské budovy, obilná pole a protihlukové bariéry se střídaly ve zmatené nerozhodnosti, další vlhké cáry mlhy si lehaly na toto hraniční území, které vždy brala jako samozřejmost a na které pokaždé, když tudy projížděla, bleskově zapomněla, jen co ji město pohltilo. Teď si ale uvědomovala, že to město tu leželo stejně samozřejmě, třebaže ona na něj už zapomněla, leželo tu, i když mu nevěnovala jedinou myšlenku, protože byla doma a zaměstnávaly ji nejrůznější záležitosti - úkoly, které celou jízdu vnímala jako vzdálené, nemožné, nejasné. Příroda obklopovala všechna města, mezi městem a venkovem se dala vždy vymezit hranice. Také na okraji jejího města probíhal tichý dobyvačný boj mezi rozrůstající se zástavbou a divokým porostem, zahrady se bily s houštím a plevelem, lískové keře musely uhýbat kaštanům, ale stále rostly, jen k nim člověk musel zajet dál od města: lesní kapradí a větévky borůvčí, idylická jezírka a lákavá samota mezi bílými kmeny bříz, vše to existovalo spolehlivě zapomenuto a neustále odmítáno hemžícím se společenstvím lidí a budov. Jako by včera na způsob mravenců hledali cestu, až se ocitli před vlastními dveřmi, zavřeli je za sebou - a rázem se ostatní místa a vjemy vytratily někam daleko.
Mraky před oknem se k sobě muchlaly stále těsněji, čím dál víc se černaly, jejich žlutobílé okraje byly čím dál oslnivější. Stoupaly výš, do hrozivých vysokánských věží. V dálce bylo slyšet dunění. Úplně se setmělo, místnost ozářil blesk. Táňa a Henrik zazvonili, zrovna když stála u okna a vyhlížela je; byli už na kost promočení. Déšť se sypal z nebe jako z pytle, rozmočil trávník na bažinu, rachotil v okapech, z asfaltu se zvedaly světlé oblaky deště; Hans přišel domů, niť na něm nebyla suchá, jako by spadl do moře. Za nějakou chvíli se průtrž mračen utišila, a pak i jemný déšť, který ji vystřídal. Ze všech větví kapala voda, čiré kapky visely na zábradlí verandy, odkud klouzaly na zem - byl melancholický večer, na západě mezi černošedými mraky prosvítala citronově žlutá obloha, a to, co se možná stalo na dovolené a co měla už už na jazyku, ale k čemu se nedostala, odplouvalo pořád dál a dál , až to bylo úplně pryč.