časopis o norské literatuře
Veskrze zvláštním rysem Lemurie, možná tím nejnápadnějším, je její nesmírná krása. Země Chaos, jak ji znám od ledových ker severního polárního vrchlíku až po rovník, se takřka všude vyznačuje touž nepopsatelnou krásou. Všechny kraje jsou tak krásné, že až budí podezření; člověk si říká: v tom musí něco vězet! Tou dobou jsem se už přirozeně každodenním letitým kreslením nahých postav, studiem krajin - a navíc uměleckých kreseb a maleb - vycvičil a naučil vidět krásu v přírodě a v lidech, jež ovšem přece vlastně také patří k přírodě. I města bývají překrásná. I dobrá města patří k přírodě.
Není pochyb, že když jsem opouštěl Stockholm, byl jsem stále naživu.
Staré domy jsou krásné. Ulice chudinských čtvrtí, nevěstince, věznice a přístavní čtvrti jsou krásné. Moře je krásné. Hory, pláně, lesy jsou krásné. Je to pozoruhodná země, do níž se probouzíme; člověk si protře oči a vidí: jedna krása - mraky, oheň, prázdná láhev proti světlu či vedle citrónu, to všechno je krásné.
Když prší, je to krásné. Mech je krásný. Starý kámen v dlažbě ulice. Použité věci. Stará podlaha, ošoupaná židle. Osamělé souostroví z šedočerného kamene v severním Atlantiku. Dost možná, že nejkrásnější ze všeho jsou staří lidé. I pomerančovník a mladí lidé mohou být velmi krásní.
Stará prázdná bedna s odřenými etiketami a smytými, rozpitými adresami je moc krásná věc. Flašinet. Ohmatané prkénko na chleba. A kameny na pláži. Moře. Znám celé norské pobřeží. Západní pobřeží Dánska. Vzpomínám i na prastarou tavernu v malém italském městečku. Dokonce i stůl, u něhož jsme seděli a pili, byl z kamene.
I New York s Brooklynem jsou krásná města. Pamatuji si bar u Charlese Steera, možná v Brooklynu ještě stojí, ne na avenue, nýbrž na obyčejné ulici, Čtyřicáté druhé, myslím. Barový pult zvíci golfového hřiště. U něho jsme stáli a pili. V létě Charles otevíral široké nízké okno na ulici, takže se tudy mohlo servírovat všem, kdo nechtěli dovnitř. Stáli prostě na chodníku a dostali své pivo nebo gin přímo přes parapet. Trochu výš v ulici jsme si dávali kukuřici, teplé, žluté klasy polité máslem a podávané z obrovského, kouřícího hrnce ve voze. U Charlese sedával na chodníku pod oknem náš strojník, v nátělníku a s šátkem kolem krku, zády opřený o stěnu domu. Byl velmi velký a silný, vždycky jen něco zahulákal, zvedl paži a jeho mohutná, špinavá ruka se vynořila nad parapetem. Tak dostal pivo od Charlese Steera rovnou do pracky, načež se usmál a přiložil plechovku k ústům. Pro Evropany to tehdy byla novinka, pít pivo z plechovky. V baru, dlouhé, úzké místnosti, stály i stoly, kde člověk mohl zakousnout něco malého k ginu, kterým se naléval; jedli jsme špagety, až jsme vypadali, jako bychom se váleli v kečupu.
Strojník byl zároveň velký pijan vína. Když ho znudilo pivo, koupil si za pár centů galon vína, těžký čtyřlitrový flakón a s touhle obrovskou láhví v náručí nebo po boku, se usadil na svém obvyklém místě na chodníku pod Charlesovým oknem, kde dobráckými nadávkami častoval kolemjdoucí. Pro toho, kdo má pro takové věci smysl, je Brooklyn krásný, špinavý, drsný a kolem přístavu značně nebezpečný, ale s měkkým, patinovaným přídechem staré malby.
Vzpomínám si, jak jsme se jednou všichni opili tak, že se loď zdržela o dva dny a dvě noci, než jsme mohli vyplout. Brooklyn a New York, tahle dvě obrovská města, mají duši. Vzpomínám na lesk žlutých kukuřičných palic, které jsme v noci jídali pod pouličními lampami. Přes den jsme vykládali půlky prasat, byly na kost zmrzlé a nosili jsme je přímo z mrazáku v lodi. Na molu bylo příšerné vedro a my chodili polonazí a zbrocení potem sem a tam mezi chladírnou a vroucím asfaltem. Ostatně nic na světě nenadělá tolik povyku jako parta amerických nakladačů. Někdy jsme se večer důkladně umyli, oblékli do košil a svátečních obleků a v naleštěných botách vyrazili až nahoru do Makropole, až na avenue, do nekonečné vřavy lidí, žlutých, černých, světlých a rudých. Dobře si pamatuji pach Brooklynu, ještě po tolika letech. Lidé vypadají uspěchaně, ale vlastně nikdy nevlídně - mají v sobě jakousi otevřenost a pohostinnost. New York působil jako město mocného vzdechu, zhluboka dýchající.
Vyznačoval se podivuhodnou upocenou krásou a teplými letními nocemi. I Longeyarbyen na Špicberkách je krásné město, ale velmi malé. Opodál hory, plné sněhu, dokonce i v létě sahaly sněhové pláně až ke břehům, takže krajina vypadala, jako by někdo odkrojil alpské vrcholky, Jungfrau a Matterhorn, a posadil je rovnou vedle moře. Celé to bylo moc, moc krásné. A vzduch jasný jako prázdný prostor, jako samotný vesmír. V noci slunce prostě pokračovalo velkým obloukem po nebi, zatímco my jsme v tlustých svetrech seděli na palubě a popíjeli kořalku z konvice.
Později, cestou na jih, jsme zastavili na velkých mělčinách a vytahovali spousty tresek, rovnou z Ledového oceánu. Tenhle Ledový oceán je snad nejkrásnější z moří, které jsem viděl - myslím, když stojíte sám na přídi, držíte stráž a modročerná, tichá voda se leskne jako olej.
Ty bílé letní noci byly chladné.
Ale za černých nocí u Charlese Steera v Brooklynu, tam bylo léto teplé. Chodívali jsme k němu rovnou z lodi, tak jak jsme byli, v nátělnících nebo s nahými hrudníky. A dostávali gin a bitter s kousky ledu a k tomu slané, křehké keksy. A z tmavé, teplé noci venku k nám doléhaly kroky a smích a tu a tam někdo vstoupil a tu a tam někdo odešel. Když jsme dostali chuť, stačilo vyjít ven a udělat pár kroků k černochovi, co prodával kukuřice. A kulaté klasy se zlatě a vlhce leskly. Kolem pusy vám stékalo rozpuštěné máslo.
V Severním ledovém oceánu, kde kapitán přikázal zařadit zpětný chod, jsme v půlhodině vytáhli dost tresek pro nás pro všechny, a o hodinu později jsme si z podnosu pochutnávali na jejich játrech vařených v octové vodě a na velkých rolkách fajánsovitého masa; to všechno zalité rozpuštěným máslem a lehce popepřené. Prohnalo nám to patra.
Později, když jsem se vylodil až u ruské hranice, jsem se vydal pěšky Laponskem, nahoru po řece ke Karasjoku, plochou krajinou - míli za mílí jsem se po pás brodil vřesem. U Laponců jsem dostal skoro dočerna uzené sobí maso a zajídal ho moruškami a borůvkami, jež tu dosahují větší velikosti a šťavnatosti než kdekoli na světě. Jedl jsem také ve velkém sušeného soleného lososa, opět s moruškami. Krajina byla rovná a pustá, jen tu a tam přerušená černým vrcholkem hory nebo přetnutá řekou. Když jsem překonával řeky, studila průzračná voda jako led. Cestou po řece jsem několikrát použil i říčního člunu - jednou jsem se svezl s pastorem a jeho tlumočníkem. Zúčastnil jsem se laponské bohoslužby, kde věřící seděli na zemi, kolébali se a mumlali do taktu s mocným rytmem tlumočníkova velkolepého překladu pastorovy řeči a s jeho přednesem evangelia. Párkrát jsem přespal v zemljance či v boudě. Ale většinou venku ve vřesu.
Strávil jsem tam nahoře kus léta a dlouhé babí léto. Převážně na pláních, ale občas i v řídkých a světlých březových hájcích - se světlým listím a kmeny ne vyššími než vzrostlý muž. To léto nebylo moc komárů. Zato hodně slunce a já jsem ustavičnou a samou chůzí postupně velmi zhubl, sluncem zhnědl a vlasy mi sahaly skoro až po ramena. Ale pokračoval jsem dál, kam mě nohy nesly. Občas jsem někoho potkal, i když jen zřídka. Nekonečná pláň se pyšnila nesmírnou krásou, a zejména řídké, průsvitné listnaté lesíky byly samé světlo, zář a život.
Později jsem takový řídký a průsvitný, světle zelený les uviděl znovu - bylo to za Verdunem, tam, kde si to malí medvědi trochu rozdali za své první světové války. Na verdunských bojištích jsou všechny stromy stejně staré, a když jsem tam přišel poprvé, nebylo těmhle tisícům listnatých stromů víc než třicet, čtyřicet let. Proto byl celý les velmi mladý, takový lesní kojenec, a přes jeho rozlehlost se mu nedostávalo ničeho, co dělá les lesem - protože les musí mít léta. Stromy potřebují nesmírně mnoho času, aby se staly skutečnými stromy. A třebaže byla půda za Verdunem živná, stromy tu proto o moc rychleji růst nemohly. Příroda chce svůj čas k odpočinku a vydechnutí. Ani keře mezi stromy nevynikají velikostí. Neboť když byly velké bitvy u Verdunu dobojovány, proměnilo se celé okolí v jediné bahniště, takže na kilometry daleko nezůstal zelený lísteček či stéblo.
Verdun dnes ovšem pochopitelně představuje i vědecky velezajímavý experiment v oblasti výzkumu lesa, jelikož zdejší půda byla nesčetněkrát zorána, uvláčena a převrácena, k tomu promíšena s miliony čerstvých mrtvol, holin a navrch ještě skrznaskrz prosycena deštěm, močí a krví. Teprve až na samý konec se stráně a vršky osadily novým lesem. Pár stop po zákopech, opevněních a starých ocelových helmách a zbraních tu zůstává stále - ovšem na kost už jen tak nenarazíte. Ostnatý drát skoro zmizel. Během bojů se do půdy pochopitelně dostalo i velké množství exkrementů, zčásti přičiněním tří milionů mužů, kteří vylučovali normálním či běžným způsobem - obrovské množství exkrementů však vyšlo i ústy anebo prostě zády či břichem bojujících; tedy více či méně exkrementovaný obsah střev, který smíšen s krví a jinými tělesnými tekutinami přirozeně dosáhl vysoké hnojné hodnoty. Nevyřešena, a to i pro jinak optimistickou biochemickou vědu, zůstává jiná otázka: totiž která z bojujících stran měla nejvyšší agrární výživnou hodnotu - Teutogermáni, Anglokeltové, či Galové? Jsme přirozeně hned v pokušení předpokládat, že nejvýživnější byli Galové, protože ze všech zúčastněných mají nesrovnatelně nejlidštější kuchyni. Avšak nesmíme zapomínat, že v této fázi Války č. 1 se dokonce i Galům dostávalo značně skromné stravy, a navíc se tento národ vyznačuje vrozeným sklonem k štíhlosti, gracióznosti a pružnosti. I Anglokeltové bývají většinou šlachovití, hubení, často se špatnými zuby, třebaže mají dobré mravy a vynikají udatností. Germánští válečníci snad v průměru dosahovali poněkud většího vzrůstu, přičemž byli mohutněji stavění, a krom toho snáz přibývají na váze, takže by se byli mohli stát hodnotnějším kompostem než jejich angličtí a francouzští bratři stejného ročníku - ale v tomto období bylo bezpochyby, na základě probíhajících blokád, teutogermánské obyvatelstvo a jeho bojové síly nejhůře živené v Evropě. I císařské vojsko bylo v tomto období vyhublé a šlachovité.
Navíc je třeba vzít v úvahu věk: nehledě k udatnosti, národnosti, víře a rase, tvořili převážnou část zesnulých mladí muži, tj. ve věku, kdy většina sestává takřka jen ze svalů, kostí, šlach a hrstky vnitřností. Obecně nezískáte stejné množství odpadu a krve z milionu dvacetiletých jako ze stejného počtu padesátníků. Nejlepší materiál by poskytli muži kolem šedesátky. Nesmíme ovšem podcenit hodnotu minerálních solí, které postupem času přejdou do půdy z kosterních pozůstatků, zubů atd., a mladíci přirozeně disponují větším množstvím lepších zubů, jakož i jemnější kostní dření než muži starší. Jiná věc je, že čistá hodnota masa na osobu bude patrně u zralých mužů mnohem vyšší. Máme-li vyvodit důsledky pro zemědělství, čistě matematicky patrně dojdeme k výsledku, že ve stavu rozloženém jsou důstojníci mnohem hodnotnější než vojíni. Čím vyšší hodnost, tím bude starší a tučnější. Je také nade vši pochybnost, že nejekonomičtější by bylo hnojit členy generálního štábu. Průměrný generál by hrubým odhadem dodal humusu cca o dvacet procent animálních látek víc než průměrný vojín.
Při předpokládané váze průměrného vojína šedesát devět kilogramů bychom tedy z milionu zesnulých bojovníků získali šedesát devět tisíc tun vysoce hodnotného kompostu, zatímco odpovídající milion generálů by vydal celých dvaaosmdesát tisíc tun hnoje, sice ne zcela stejné kvality, ovšem rozhodně ne žádné druhé třídy. K tomu navíc přistupuje hnijící obuv, opasky a hotové exkrementy žijících účastníků, jež přece během těch měsíců, kdy probíhaly samotné boje o Verdun, vůbec nepředstavovaly málo: zvlášť díky průjmovým onemocněním rozšířeným jak mezi důstojníky, tak i vojíny. Produkce přirozeného hnojiva musela v úhrnu dosahovat objemu kolem patnácti set tun denně, přičemž větší část připadá Spojencům, kteří měli jak více mužů, tak jídla.
Za celé období bojů to dělá cca čtyři sta padesát tisíc tun exkrementů plus zhruba sto dvacet tisíc tun mrtvol. Celkem získáme sumu ne méně než pěti set sedmdesáti tisíc tun mrtvol a výkalů, čili vysoce hodnotného odpadu a přírodního hnojiva.
Pokud dnes pozorujeme a hodnotíme řídký, mladý, světlezelený listnatý les na verdunských polích, budeme možná v pokušení domnívat se, že účinek přidaných organických látek není až tak přínosný. Avšak nesmíme zapomínat, jak nezměrný čas potřebuje strom, aby vyrostl, ve srovnání s dobou, kterou potřebuje člověk, aby ho odpálil dynamitem.
Mocné monumenty, jež tehdejší válčící státy vztyčily nad zesnulými, bezpochyby obklopuje zvláštní, sakrální, takřka nebeské ovzduší. Ovzduší míru a svatosti, jež bychom jinde v Evropě těžko hledali.
Já přesto dávám přednost řídkému listnatému lesu, což je ovšem možná chyba, patrně způsobená mou takřka chorobnou potřebou věnovat se krajinomalbě v různých obdobích dějin evropského umění.
Co jsem za svého prvního pobytu ve Verdunu jedl, si nepamatuji, což je samo o sobě hodno zaznamenat, protože jídlo je většinou to jediné, co si z příslušného místa pamatuji. Patrně to bylo něco štrasburského, husí játra nebo prsíčka, doufám. Ale s jistotou si vybavuji, že jsem ve velkém popíjel bílé alsaské víno. Alsaské kraje patří svým způsobem k nejskvělejším v Evropě a ze směsice ras povstal neobyčejně krásný lidský typ. Navíc miluji povahu Alsasanů a jejich dvojjazyčný životní styl: mluví navenek francouzsky a v podstatě germánským nářečím. Jsou to ohromní vinaři. Alsasko je prastará kulturní země, protkaná kanály a řekami, zelená, mírná a ušlechtilá. Půda není prosycená exkrementy a krví jako ve Flandrách. Architektura má typický svéráz a mezi vrcholy výtvarného umění je třeba zmínit velkolepé Ukřižování a Zmrtvýchvstání Isenheimského oltáře od Mathiase Grünewalda. Alsasko je vůbec podivuhodné. Ale člověk tu postrádá světlezelený les od Verdunu.
Docela jiná jsou bývalá bojiště u Chemin des Dames či na Hartmannsweiler Kopf, z nichž se budu věnovat jen druhému. Leží přímo na západ od Basileje, ve velkých kopcích obklopených jedlovým lesem. Vogézská krajina - hory a severský les. Na idylických vojenských hřbitovech hartmannsweilerských je nejveselejší to, že se tu na stejném místě bojovalo v obou světových válkách, což - jak legrační - způsobilo, že mrtvoly z války první vystoupily za druhé války z hrobů, protože projektily provrtaly zemi do hloubky několika metrů.
Co jsem jedl tady - na Hartmannsweiler Kopf - si pamatuji velmi dobře; totiž znamenitou truite bleu, lahůdkového vogézského pstruha, vařeného v jemně kořeněné vodě, ochucené vinným octem, který jednak velmi příznivě ovlivní chuť, jednak dodá rybí kůži modrého nádechu. Ale k jídlu jsem připíjel totéž alsaské bílé.
To mi pochopitelně připomíná, jak často jsem chytal a jedl pstruhy ve své bývalé vlasti, a dost možná žijí ve zhruba tisícimetrové výšce severských horských jezer nejlepší pstruzi na světě, ale i vogézský pstruh je vysoce kvalitní a tenhle byl připraven s velkým umem.
Hodný čas jsem bydlel ve staré zájezdní hospodě poblíž vojenského hřbitova na Hartmannsweiler Kopf - v báječném domě, kde přenocoval i Napoleon Bonaparte a kde na venkovních stěnách visí velké železné kruhy, kam se přivazovali koně cestujících; dílem jsem tam bydlel kvůli dobré kuchyni hostinského, dílem proto, že bojiště leží tak blízko, že jsem tam mohl chodit výlučně pěšky.
Pro řady zdejších hrobů je příznačné, že leží v podivuhodném tichu lesa. Na hřbitovech stále zůstávají hromady vyházené půdy i patrné krátery po dopadlých výbušninách. Zde tedy mrtví znovu vstoupili na scénu, po více než dvaceti letech němého odpočinku. Spodní čelisti, stehenní kosti, kůstky a pánve znovu povstaly, a dokonce i zbytky uniforem přestály zimní ležení.
Dnes jsou tyto hrdinské mrtvoly naštěstí znovu pohřbeny, a potud je vše v pořádku. Na nedotčených částech pahorků rostou vysoké jedle, jinde je přirozeně les mladý. V hostinci nabízejí i skvělý místní kozí sýr; je čerstvý a jemný, lehce nakyslý - a hodí se k bílému alsaskému vínu. Pochopitelně tu nahoře člověk postrádá velké, bílé viničné šneky, které se podávají s česnekovým máslem a jsou ideálním pokrmem k vínu.
Na tomhle druhém pohřbu je něco mně blízkého, něco svým způsobem hluboce demokratického. Jde o to, že když po dvaceti letech padaly granáty a přiměly zesnulé procitnout a vstát z mrtvých, zcela promíchaly obratle, pánve, klíční kosti, čelisti a lokte, takže když došlo k pohřbu číslo dvě - pochopitelně za pomoci buldozerů - ostatky padlých z Války č.1 se prostě shrabaly bez opravdového systému a řádu, chyběly uniformy - a tak se stalo, že řadoví vojíni, poddůstojníci i ona poměrná hrstka důstojníků došli odpočinku bez nejmenšího ohledu na hodnost a zařazení. Po smrti tedy zavládla jakási rovnoprávnost. Už po dvaceti letech nebylo rozdílu mezi plukovníkem a kaprálem, mezi generálem a vojínem. Hnůj jako hnůj.
To zní jaksi povzbudivě, když jsme tolikrát vídali, že před masovým hrobem není spravedlnosti, jenom násilí.