časopis o norské literatuře
Píše se rok 1945.
26. května se na Nörholmu objevil policejní náčelník z Arendalu a sdělil mně, že
mi a mé ženě bylo uloženo třicetidenní domácí vězení. Předem mě nikdo
neupozornil. Žena mu na jeho žádost vydala mé střelné zbraně. A pak jsem
náčelníkovi musel napsat, že vlastním ještě dvě velké pistole z poslední
olympiády v Paříži, ať si je vyzvedne, bude-li chtít. Zároveň jsem dodal, že
snad domácí vězení nemusím chápat doslovně, ke statku přece patří rozsáhlé
pozemky, které vyžadují péči.
Po nějaké době si pro pistole přišel zaměstnanec krajského úřadu v Eide.
***
14. června jsem byl z domova převezen do grimstadské nemocnice - ženu dopravili
před pár dny do ženské věznice v Arendalu. Nemohl jsem tedy už dohlížet na
statek. To bylo dost zlé, protože dočasným správcem toho všeho ustanovili jen
jakéhosi mladíčka. Ale nedalo se nic dělat.
V nemocnici se mě mladá sestra zeptala, jestli si chci hned lehnout - v
Aftenpostenu totiž psali, že jsem "se zhroutil a potřebuji péči".
"Chraň bůh, děvenko, nejsem nemocný," řekl jsem, "do nemocnice se ještě nedostal
zdravější člověk, než jsem já, jsem jen hluchý!"
Asi si myslela, že se chvástám, a nechtěla se se mnou pouštět do řeči. Ne,
nechtěla se mnou mluvit, a stejně němé byly za mého pobytu v nemocnici všechny
sestry. Jedinou výjimku představovala vrchní sestra, sestra Marie.
***
Potloukám se kolem nemocnice. Tvoří ji starší budova nahoře na kopečku a novější
dole - vlastní nemocnice. Bydlím na vršku a jsem sám. V prvním patře žijí tři
mladé sestry, jinak není v domě nikdo.
Chodím a dívám se. Kolem roste mnoho velkých dubů, ale mnoho jich také kdysi
pokáceli a z kmenů teď bují divoké dubové křoví, ze kterého nebude nic. Západním
směrem je vidět řadu drobných statků.
Policista, který mě sem dovezl, říkal, že nesmím "opustit budovu". Patrně se to
opět nedá chápat doslovně, ale přece jen bych byl rád poslušným prozatímním
vězněm, a tak se neodvážím, ani co by kamenem dohodil. Ostatně je zvláštní
pomyslet, že jsem nikdy v žádné zemi neměl co dělat s policií, třebas jsem po
světě cestoval často, ano, vždyť jsem až dosud vstoupil na čtyři z pěti
světadílů, a teď, ve vysokém věku, mě zavřeli. Nuž, má-li to být, muselo to
přijít, než zemřu.
***
Zabíjím den za dnem. Ony tři mladé sestry - vlastně žákyně - mi sem nahoru
střídavě nosí jídlo, otočí se na patě a zmizí. "Mnohokrát děkuji!" - volám za
nimi. Jsem trochu osamělý, ale jsem na samotu zvyklý, ani doma na mě nemluví,
protože jsem tak hluchý a obtížný. Když se najím, vynesu podnos s prázdnými
šálky do chodby, kde si je mohou vyzvednout.
A pak musím buď znovu ven, nebo si sednu a hraji pasiáns. Nemohl jsem si vzít
nic ke čtení a moje noviny nepřišly. Po několika dnech jsem se zeptal oné
dívenky:
"Viděl jsem tady pošťáka, nepřinesl mi noviny?"
K mé radosti odpověděla. A mluvila nahlas a srozumitelně, ale oznámila mi:
"Noviny číst nesmíte!"
"Hm. Kdo říkal?"
"Arendalský policejní náčelník."
"Aha. Mnohokrát děkuji."
Ale vrchní sestra znala odpomoc a dovolila mi prohrabat skříň se starými knihami
a tiskem. Jsou to věci, které nemocnici darovali laskaví lidé: školní knihy,
časopisy pro děti a mládež, svázané romány na pokračování, časopisy Pro chudé i
bohaté, Misionář, Evangelista, a uprostřed toho všeho klenot: kniha od Topsöea.
Předsevzal jsem si, že budu s četbou šetřit, aby mi vydržela dlouho, zvlášť
mnoho si slibuji od několika svázaných románů na pokračování z Morgenbladu.
Vidím, že pocházejí z knihovny Smithe Petersena. Tento Smith Petersen kdysi žil
v Grimstadu a byl velký boháč.
Ale navzdory svému předsevzetí, že si budu četbu šetřit, jsem se na Topsöeovu
knihu hladově vrhl a zhltl ji jedním dechem. Téhož Topsöea, o němž Brandes
nechtěl psát. A teď jsou oba mrtví.
***
Přišel jakýsi policista, předložil mi několik otázek a zapsal si mé odpovědi.
Nezajímá mě to. Pro úřady, zdá se, je důležité vědět, co všechno mi patří. V
Morgenbladu totiž byla řeč o mém "velkém majetku". Uvedl jsem, co vlastním.
Pak byl pár dní klid, nepočítám-li návštěvu jiného policisty, který přišel s
"rozhodnutím o správě majetku", a dalšího s "oznámením o veřejné žalobě".
"Chtěl bych takové pěkné kolo, jako máte vy," řekl jsem.
"Nepřečtete si obžalobu?" zeptal se.
"Spěchá to?"
"Ne, to zrovna ne, ale?"
***
23. června mě odvezli k vyšetřujícímu soudci.
Přijal mě hned s lehkým úsměvem:
"Asi budete mít víc peněz, než kolik jste udal?"
Díval jsem se na něho trochu zaraženě.
"Žádné peníze neschovávám," řekl jsem.
"To jistě ne, ale?"
"Vlastním to, co jsem udal, kolem pětadvaceti tisíc v hotovosti, dvě stě akcií v
Gyldendalu a statek Nörholm."
"Jistě. A co autorská práva?"
"Ovšem, pokud mi o nich v současné době může pan soudce něco říci, budu mu
nesmírně vděčný. Nezdá se, že by to s mým spisovatelským osudem teď vypadalo
zrovna růžově." Pane Bože, jak jsem ho asi zklamal! A jak jsem zklamal všechny
ostatní, kteří doufali, že se budou moct šťourat v mém "velkém majetku".
Ale což, můj majetek je dost velký, příliš velký. Netoužím vzít si ho s sebou do
hrobu.
Výslech byl důkladný a podle všeho ne poslední. Na řadu vyšetřovatelových otázek
jsem odpovídal vyhýbavě, abych laskavého pána zbytečně nedráždil. Soudce Stabel
chová fanatickou, ba fantastickou nenávist k Německu. Neochvějně věří ve svaté a
nezadatelné právo Spojenců zničit německý národ a vymazat ho z povrchu zemského.
Kromě toho, co už bylo z výslechu zveřejněno, zmíním několik drobností.
Zeptal se, co si myslím o národně socialistické společnosti, do níž jsem se
dostal tady v Grimstadu.
Odpověděl jsem, že tu společnost tvořili lepší lidé, než jsem já. Ale nedodal
jsem, že do ní patřili ne méně než čtyři lékaři, uvedu-li jen jednu skupinu.
To vypadá, jako bych si vůbec připadal moc dobrý, než abych patřil k tomu
nacistickému spiknutí.
"Také soudci tam byli," řekl jsem.
Ano, bohužel. A jak se stavím k strašlivým činům, kterých jak se teď vyjevilo,
se v Norsku dopouštěli Němci?
"Protože mi pan policejní náčelník zakázal číst noviny, nic o tom nevím."
Že nevím o vraždách, teroru, mučení?
"Ne. Všiml jsem si, že se něco šuškalo, než jsem byl zatčen."
"Ano, holomek jménem Terboven, který dostával příkazy přímo od Hitlera, pět let
mučil a vraždil norský národ. Ale my ostatní jsme chválabohu vydrželi. Domníváte
se, že Němci jsou kulturní národ?"
Neodpověděl jsem.
Zopakoval otázku.
Díval jsem se na něho a mlčel.
"Kdybych byl náčelníkem policie já, musel byste číst všechny noviny. Váš případ
se odkládá na 22. září."
***
Tedy tři měsíce.
Čtu, chodím a vykládám si pasiáns.
Abych trochu zaměstnal nohy na těsném kousku půdy, který mi byl vyměřen, škrábu
se nahoru na samý vršek kopce. Cesta je velmi strmá, občas se musím vší silou
opřít o špičatý klacek, abych nesklouzl zpátky. A to ještě není všechno: také se
mi tak nestydatě točí hlava, že se mi chce až zvracet a musím vší silou polykat.
Asi jsem s horolezectvím začal příliš pozdě. Výlet opakuji každý den a v tomto
umění se zdokonaluji, ale když se dostanu až nahoru, celý se třesu.
Na vrcholku kopce je plošina. Sedím tam a vidím pár majáků, vjezd do
grimstadského přístavu a několik mil hladiny Skagerraku. Zpočátku musím sedět
nehnutě a neodvažuji se vzchopit a vstát, ale mozek začíná pomalu pracovat.
Podívám se na hodinky - Bože, výstup trval jen pár ubohých minut a já si tu
hovím na svém vrcholku, jako bych vykonal kdovíco. Aby z toho byl opravdový
výlet, musím se dostat dolů druhou stranou kopce a pak se nepozorovaně proplížit
zpátky do nemocnice.
Jde to, dolů se dostanu celkem dobře. Ale pak narazím na cestu, po níž se
neodvažuji jít, abych někoho nepotkal. A když se podívám na hodinky, stále ještě
nemůže být o výletu ani řeči - zkrátka, musím se obrátit a přejít kopec ještě
jednou.
I tohle pro mne byla hračka, i když jsem jednou hloupě uklouzl a upadl na ruku.
A příkrý sešup k nemocnici jsem zvládl tak, že jsem si sedl na vrstvu listnatých
větví a sjel dolů.
Ba, ba, nevymyslel a neprovedl jsem to celé tak špatně, marná sláva. Pak už jsem
tuto trasu nijak neměnil. Jediné, čeho jsem se mohl obávat, bylo, že by mě za mé
nepřítomnosti mohla v nemocnici hledat policie.
Ale když jsem po dnech a týdnech začal uvažovat o přínosu svých výprav přes
kopec, nebyl jsem zase tak spokojen. Nebyla to ta pravá činnost pro mé svaly a
končetiny, stála mě příliš námahy, zpotil jsem se a vyčerpal, aniž se tělo
podvolilo. Nohy, které mě nesly, zůstávaly nadále chabé. Navíc námahu nevydržely
boty a praskly jak svrchu, tak zdola. A jiné jsem neměl.
Vrchní sestra se ukáže tak zřídka. Má málo pomocnic a musí sama vařit. Ale když
se jednou objevila, jen tak mimochodem prohodila, že mám chodit víc po okolí.
Ukázala mi dobrou, dlouhou cestu k vyhořelé vile Smithe Petersena a řekla, že
mám chodit tam.
"Beru vás za slovo, sestři. Mnohokrát děkuji."
Moc mi to pomohlo, mohl jsem chodit rychle i pomalu, jak jsem chtěl. A na jednom
statku na mě pokaždé čekával malý psík a radostně mě zdravil.
Ale ani výletů na kopec jsem se nechtěl úplně vzdát. Sám jsem je vymyslel,
lemovaly je stromy a kameny, které jsem už poznával, a přestože jsem hluchý a
neslyším, cítil jsem kolem sebe přívětivý šum.
***
Sedím na rozcestí s korespondenčním lístkem v ruce, napsal jsem domů na Nörholm,
jestli by mi tam nenašli pár bot, a teď čekám, až kolem půjde někdo do města a
lístek vezme s sebou.
První se objevil chlapec, asi šestnáctiletý. Měl podmračenou, odmítavou tvář,
ale zvedl jsem se, ukázal psaní a řekl:
"Byl byste tak laskav a hodil tenhle lístek do schránky?"
Chlapec sebou trhl, zakabonil se, ani mě nenechal domluvit, něco zamumlal a
pokračoval v cestě.
"Asi nejdete do města," volal jsem za ním omluvně.
Neodpověděl, jen kráčel dál.
Když jsem tak na první pokus neuspěl, neodvážil jsem se obracet na někoho
dalšího a vrátil jsem se do nemocnice.
***
Ten chlapec mě bezpochyby znal. Dobře věděl, že jsem vězeň, a tak chtěl projevit
svůj hrdý postoj k takovému člověku.
Norsku se dostalo politického vězně. Dřív pro nás byl jen jakousi pohádkou z
ruských knih, nikdy jsme ho neviděli, celý pojem pro nás byl neznámý. Thranovci,
Kristian Lofthus, Hans Nielsen Hauge se nepočítají. Ale ten dnešní se počítá, v
hloučcích obchází norskou zemí a údajně čítá čtyřicet, padesát, šedesát tisíc
kusů. A možná o mnoho tisíc víc.
Ale nešť.
Lidé si politického vězně spojují se zločinem. Možná u sebe nosí kulomet, pozor
na jeho nůž, zvlášť děti a mládež nechť se střeží. Pozoruji to v těchto týdnech
a měsících a je to jímavý pohled. Co by asi tomu mladému muži udělalo, kdyby byl
zdvořilý a lístek ode mne vzal? Nevadí mi to, prostě to tak je. Ale vůbec nevím,
podaří-li se mi lístek odeslat. Mladé sestry, které chodí do města, chtějí mít,
jak jsem pochopil, pokoj. A pošťák nepřijme nic.
Čtu, chodím a vykládám si pasiáns.
***
Á propos nůž. Dostal se mi tu do ruky, ani nevím jak. Pěkný nůž s rytou
alpakovou rukojetí a v koženém pouzdře. Ptal jsem se muže, který zametá dvůr,
ale jemu nepatří. Budu se asi muset obrátit na vrchní sestru.
Do mého pokoje vešel pán v šedých letních šatech, kývl, ovšem neřekl nic. Asi
předpokládal, že ho znám, jenže já ho neznám. Pak se mi zdálo, jako by zamumlal,
že je doktor ten a ten. Neslyším, a tak jsem se musel zeptat: Erichsen? Znám
ovšem jen jednoho doktora Erichsena a toho prý, jak se mi doneslo, zavřeli. Cizí
pán hledal něco v portmonce, snad průkaz, ale bezvýsledně. Nakonec to vzdal.
Stojíme proti sobě.
"Chcete mi něco?" ptám se.
Zavrtí hlavou a já vyrozumím, že mě chtěl jen pozdravit.
"To je od vás laskavé," poděkuji. "Stýkám se teď převážně jen s policií, jsem
vězeň, víte, vlastizrádce?"
"Jak se vám tu daří?" ptá se.
"Výtečně."
Krátce nato odešel. Byl velmi přátelský, ale nemluvil na mě dost hlasitě.
***
Ostatně sem tam někdo přátelství projeví. K mému vršku vede zkratka, stezka,
které užívá řada lidí, aby nemuseli obcházet celou nemocnici. Občas tu sedávám,
protože je tu několik míst, kde člověk může otupěle a v klidu pozorovat mravence
a nabývat moudrosti. A kolem chodí lidé a někteří pozdraví. Vědí, proč tu sedím,
ale pozdraví.
Jednoho dne u mě zastavila starší dáma a zadívala se na mě. Vstal jsem a smekl
klobouk. Začala mluvit, upozornil jsem ji, že neslyším, ale mluvila dál. Pak
ukázala na nebe a já přikývl. Znovu a znovu ukazovala na nebe, jako by to mohlo
být řešení i pro mě, a já přikyvoval. Zastavila jinou kolemjdoucí, obě se
shodly, a než odešly, podaly mi ruku. Čiré přátelství.
A já - já vrták jim nedal svůj lístek!
Zakroutím nad sebou hlavou a za trest zamířím nejstrmější cestou přes kopec. Je
nutné, abych teď skutečně něco podnikl, protože boty se trhají čím dál víc. Mám
je snad osm let, od roku, kdy jsem byl v Srbsku.
Dostal jsem se na druhou stranu vršku a pokračoval dál, až jsem uviděl kostelní
věž. Teď jsem se samozřejmě ocitl na zakázaném území, ale jestli se proplížím
dost daleko - a ještě kousíček - mohu si srovnat hodinky s hodinami na věži. Šel
jsem sem mimochodem vlastně proto, abych se poohlédl po poštovní schránce.
Po pravici jsem měl ulici bez známky života. Pustil jsem se po ní, ale protože
jsem se bál, šel jsem po špičkách. Úplně dole jsem zahlédl Grefstadovo
železářství a kousek před ním visela poštovní schránka.
Mám být tak drzý? Je to jen pár kroků. Pátravě jsem se rozhlédl: nikde nikdo.
Vzápětí se jako střela ženu ulicí, strčím svůj lístek do schránky a jako střela
se zase vracím zpátky. Pak jsem zas zpomalil.
Neušel jsem do kopce daleko, když mě kdosi šťouchl do zad. Policie. Protože jsem
v posledních týdnech zhloupl a zchoulostivěl, hrozně jsem se lekl.
"Chtěl bych vás jen upozornit, že hodiny na věži se o dvacet minut zpožďují,"
řekl jsem. "Máte hodinky?"
Vyšťourá hodinky a srovnáváme.
"Ale to vám nepomůže," říká. "Nesmíte se tady špacírovat po ulicích. Jak vás to
mohlo napadnout?"
Všechno jsem mu vysvětlil, šlo jen o lístek, o pár slov. "Podívejte, jen se
podívejte na mé boty."
"Mluvíme o dvou různých věcech," namítá.
"To jistě, souhlasím. A prosím vás, abyste mě omluvil. Ostatně nevezl jste mě
tenkrát do nemocnice vy?"
"Ne," řekl krátce. "A není důležité, kdo to byl."
"Jistě. Jde jenom o to, že jsem tak nutně potřeboval odeslat lístek, který jsem
nesl do schránky."
"Poslyšte," pokračoval. "Máte uloženo zdržovat se v nemocnici, ať už vás tu,
skoro ve městě, víckrát nevidím. Rozumíte?"
"Ano," odpověděl jsem. "A zrovna si říkám, jakou jsem měl smůlu. Mohl jsem přece
chvilku počkat, lístek dát vám, do schránky byste ho hodil vy a všechno by bylo
v pořádku."
Chvíli se na mě díval, pak řekl: "Tentokrát vás nenahlásím. A teď odtud okamžitě
zmizte. Marš!"
***
Morgenbladet otiskl za starých časů pár ohromně dobrých románů na pokračování. Nevím, jaké má dnes, ale za časů Smithe Petersena to byla rozumně vybíraná literatura a dnes si nemohu přát lepší četbu. Jenže jsem s nimi hotov raz dva, ačkoli čítají stovky stran. Doma na statku mám plný dům knih a nějaké bych si sem občas mohl dát přivézt autem, ale ouha, mé peníze jsou přece pod zámkem stejně tak jako já. Nezlobí mě to, usmívám se nad tím a nikoho neobtěžuji. Jistá laskavá dáma z Jávy mi přes Holandsko poslala krabici doutníků, s mužem prý četli několik mých knih, srdečný pozdrav a díky. Že něco takového udělá, říkám si, pro cizího člověka z takové dálky, Bůh jí žehnej! Lidé nadržují starcům. Ale jednoho dne mi doutníky dojdou, co pak? Pak přestanu kouřit, přestanu. Dosud jsem to udělal třikrát, pokaždé na rok, od jednoho data k druhému. Chci být natolik svým vlastním pánem, že přestanu. Dobrá. Ale stejně zase začnu, tak k čemu to všechno? Chci být natolik svým vlastním pánem, že taky zase začnu. A tuto svou ctnost teď rozhodně nehodlám skrývat.
***
V každodenním životě se toho moc neděje. Nahoru přichází starý muž s dvojkolákem
naloženým rakví, zezadu tlačí jeho stará žena. Co tu jsem, je to už podruhé, co
sem stará dvojice přiváží rakev, dole v nemocnici dnes v noci někdo zemřel a
tělo se uloží do domu tady na vršku, než je pochovají. Tiše a pokojně, nic
velkého. Muž povolí lano, přejde k hlavám a zatáhne. Žena znovu zatlačí. A rakev
hezky sklouzne na zem.
"Vy jste tu asi nůž nenechal?" ptám se.
"Nůž?" říká patrně. Protože vidím, jak se ohledává a pak zavrtí hlavou.
Následuje příval slov, chce o noži vědět víc, jaký byl, jak vypadal? Jdu si po
svých, jako bych si právě uvědomil, že mám něco důležitého na práci.
A to také mám. Ve skutečnosti mi práce nechybí; jako každý v dnešní době si
musím každý den zalátat ponožky a vyspravit rukáv spodního trika. A navíc tolik
drobností, o nichž se ani nechci zmiňovat: musím ustlat, vykouřit ranní doutník
a pozabíjet mouchy. Musím připevnit nohu židle, která ustavičně vypadává, a do
stěny musím zatlouct hřebík na klobouk, k čemuž jsem si našel kámen. Konečně
bych asi také měl odpovědět na dopis, který přišel minulý měsíc, ale nejsem
žádný pisatel a nechám to být.
To všechno je třeba udělat.
O mém okolí lze říct méně. Je tu jen vršek bez jediného záhonu, počasí lezavé,
takřka pořád vane silný vítr; ale mám tu kousek ke stromům a k lesu s drobným
ptactvem ve vzduchu a s nejrůznějším hmyzem na zemi. Ó, i tady je svět krásný a
měli bychom být velmi vděčni, že v něm pobýváme. Dokonce i kamení a vřes
překypují barvami, kapradí skýtá neopakovatelné tvary, a na jazyku ještě ulpěla
chuť po kousku osladiče, který jsem našel.
Pak nad vrškem přelétne letadlo a oživí jej. A dále tu jsou dvě krávy, které se
pasou uvázané dole na stráni, ale je na ně smutný pohled, jak tu stojí, vidím,
že bučí a jsou neklidné, protože jim nemění pastviště a nedávají vodu.
Když přijde čas, přinesou mi jídlo. Jedna ze tří mladých sester mi po stole
přisune podnos, otočí se na patě a zase odejde. "Mnohokrát děkuji," volám za ní.
Ne, ty tři nemění taktiku. Snad je pro ně trochu obtížné dojít na kopec a
nerozlít přitom kávu či polévku. Nevím. Ale všechno na podnosu plave. Patří mi
to, zasloužím si to. Zpočátku svého pobytu tady jsem se jim snažil vysvětlit, že
jsem nikoho nezabil, nic jsem neukradl, ani jsem nepodpálil žádný dům, ale
nezapůsobilo to na ně, nudilo je to. Teď už nevysvětluji nic, protože to za to
nestojí. Polévka s kávou, ale ano, vždyť i to je dost dobré. Tu však z podnosu
vylovím dopis, otevřený a zase zavřený, jak ho poslala policie. Nebo je to
výstřižek ze švédských novin. Nebo mi nějaká laskavá dánská herečka posílá
pozdrav. Když něco takového z podnosu vylovím, usuším to na slunci. Je to dobré
i tak. Ale škoda těch tří sester, všechny tři mladé a hezké, a tak špatně
vychované.
***
Vypráví se tu o vyhořelé vile Smithe Petersena. Prý to byla ohromná
podívaná a výletní místo.
Nejprve dojdu k dřevěnému mostku bez zábradlí, takřka jen lávce, a pak postojím
u několika mohutných jasanů, stoletých a ctihodných, je jich jen pět nebo šest,
víc ne, zbytek zašel. Plahočím se po kamenité, nerovné cestě, až dorazím k
troskám.
Vila bývala dřevěná, zbytky základů svědčí o malém, běžném venkovském stavení,
kde se přistavovalo podle potřeby. Nedovedu si představit, že by byl něco víc,
ale dům přece mohl být ohromný uvnitř, útulný a komfortní, plný přepychu, luxusu
a krásy pozemské, co já vím. A mohly se tu odehrát slavnosti, velké chvíle a
pohádkové noci, o nichž se mluví dodnes. Žil tu rod Smithe Petersena, někteří
členové s pomlčkou, jiní bez. Jeden Smith Petersen byl obchodním atašé v
Grimstadu, dodnes se říkává nábřeží Smithe Petersena, o nikom z nich nic nevím,
jen jednou jsem od nějakého Smithe Petersena dostal dopis se zoufale nečitelným
písmem. Nebyl náhodou francouzským konzulem? Asi jezdil ve voze taženém dvěma
koňmi a řízeném kočím s lesklými knoflíky, to bylo v jeho době něco, dnes by měl
dvě limuzíny a k domu by musel postavit pořádnou cestu.
To mě však nepálí, nýbrž jak málo věcí trvá. Že dokonce i dynastie podléhají.
Že dokonce i grandióznost jednoho dne zanikne. Z téhle myšlenky a úvahy by neměl
zaznívat pesimismus, jen poznání, jak nestálý, neklidný je život. Všechno je v
živém pohybu, nahoru, dolů, sem a tam, když se jedno zhroutí, jiné povstane,
chvíli pobude ve světě a zemře. Ve Výrocích Vysokého věří na nevinné statické
trvání pověsti po mrtvém. Ale z Madagaskaru čteme o přísloví Malgašů: Tesaka
nemiluje věci, které přetrvávají dlouho!
Ach, ta ukdákaná madagaskarská drůbež, dostanou, co jim patří.
Tak chytří my lidé nejsme, nechceme se vzdát iluze, že přetrváme. Tváří v tvář
Bohu a osudu se snažíme vyvzdorovat posmrtnou pověst a nesmrtelnost, hýčkat a
laskat vlastní pošetilost, seschnout až na dřeň bez stylu a důstojnosti.
Vidím před sebou Engströmovu možná padesát let starou črtu: stařičký pár sedí na
zahradní lavičce a podřimuje. Je podzim. Muž má dlouhé strniště. Ruce opřené o
hůl.
A teď si šuškají:
"Vzpomínám si na dívku, jmenovala se Emílie."
"Ale drahý, vždyť to jsem byla já."
"Ach tak, tos byla ty."
Björnson si svou pomíjivost uvědomoval: To odnese čas! A co my ostatní, měli
jsme co říct? Pokud jde o mě, sedím, píši a dělám si poznámky o jedné shořelé
dřevěné vile a myslím si své. Na nejbližším statku pobíhá psík, vidím, že na mě
štěká, ale nevadí mi to. Jsem klidný, má mysl je jasná a svědomí čisté. Dostávám
dopisy, že mě budou číst na věky, i vlastenci mě velebí. Nešť vzal i tuhle
přívětivost. Vždyť máloco přetrvá, čas to odnese, čas odnese všechno a všechny.
Ztratím své ubohé jméno ve světě, obraz, bustu, těžko jezdeckou sochu.
Ale co je horší - o čem se dokonce i hůř mluví. Myslel jsem si, že s dětmi
vycházím dobře. Tu a tam se objevily se svými památníčky, abych se jim podepsal,
uklonily se, poděkovaly a byli jsme spolu šťastní. Teď mnou děti straší.
Nešť vzal i to. Za sto let a možná dřív budou zapomenuty jména dětí i mé.