časopis o norské literatuře
Mám dva kamarády. Jednoho dobrého a jednoho špatného. A taky mám bratra.
Možná není tak sympatický jako já, ale je o. k.
Bydlím přechodně v bratrově bytě, zatímco on je na cestách. Je to pěkný byt. Můj bratr má dost peněz. Bůh ví, čím se zabývá. Moc to nesleduju. Něco kupuje nebo prodává. A teď je na cestách. Říkal mi, kam se chystá. Zapsal jsem si to. Snad do Afriky.
Dal mi faxové číslo a úkol, abych mu faxoval poštu a vzkazy. To je moje
prácička. Jednoduchá a snesitelná práce.
Na oplátku tady smím bydlet.
Toho si cením.
Právě tohle potřebuju.
Trochu času na to, abych se zklidnil.
Můj život byl poslední dobou zvláštní. Dosáhl bodu, kdy jsem ztratil zájem o
všechno.
Bylo mi 25. Před pár týdny.
Můj bratr a já jsme večeřeli u našich rodičů. Dobré jídlo. A zákusky. Mluvili
jsme o všem možném. Najednou jsem sám sebe překvapil tím, že jsem začal rodičům
vyčítat, že mě nikdy nenutili pěstovat nějaký sport vrcholově. To bylo úplně
nepatřičné.
Řekl jsem spoustu pitomostí. Že jsem dneska mohl být profík. Mít výkonnostní
křivku. A peníze. Být pořád na cestách.
Ke svojí smůle jsem řekl, že je jejich vina, že jsem to nikdy nikam nedotáhl a
že je můj život nezajímavý a nudný.
Pak jsem se omluvil.
Jenže to pokračovalo.
Ještě ten večer jsme můj bratr a já hráli kroket. To neděláváme často. Staré
vybavení na kroket shnilo pod kolnou. Objeli jsme spoustu čerpacích stanic, než
jsme našli nové. Můj bratr je zaplatil jednou ze svých kreditních karet. Pak
jsme odkrokovali vzdálenosti a rozestavěli v zahradě našich rodičů branky a
kolíky. Vybral jsem si červenou a můj bratr žlutou. Nevím, jestli jsme mívali
právě tyhle barvy, když jsme byli malí. To si nepamatuju.
Začali jsme hrát a dost dlouho to šlo dobře. Rychle jsem projel prvními dvěma
brankami. Získal jsem úder navíc a pokračoval jsem. Měl jsem navrch. Stal jsem
se pirátem o hodně dřív než můj bratr a umístil jsem svou červenou kouli za
strom a jen jsem tak ležel a čekal na bratra a přitom jsem se smál a vtipkoval
jsem. Jenže jsem příliš zpychl.
Když se můj bratr začal dívat směrem ke keři, už to nebylo několik minut vůbec
vtipné.
Bylo na něm vidět, na co myslí.
To snad není nutné, říkám.
Ale věděl jsem, že na to nebude brát ohled. Položil pravou nohu na svou vlastní
kouli a nastavil ji tím směrem, kde by podle jeho názoru úder přivodil co nejvíc
škody. Dlouho mířil k okraji zahrady. Ke konci zahrady. Tam, kde tráva přestává
být jenom trávou a je spíš mechem. Udělal pár opatrných zkušebních pohybů. Aby
se ujistil, že bude schopen maximalizovat sílu úderu, a aby netrefil svou
vlastní nohu, což by bylo nejvíc ponižující. Pak odpálil červenou kouli sakra
daleko do keře. Do středu keře.
Tam, kam slunce nikdy nezasvítí.
Vlastně to byl fantastický úder. Nevyčítám mu ho. Bezpochyby bych sám udělal
totéž.
Ale moje reakce. Ta mě překvapila.
Můj plán byl po celou dobu jednoduchý a dost zbabělý. Hodlal jsem se držet dole
v brankovém prostoru a tvářit se jakoby nic a pak jsem chtěl odpálit jeho kouli
do takové vzdálenosti, jaká by mu připadala neuvěřitelná. A kdybych minul, měl
bych volná záda, protože on by ještě neměl dokončené kolo. Ale kdybych trefil,
vykolíkoval bych ho rychlostí mnoha kilometrů za hodinu a celé bych to završil
tím, že bych odmítl, až by navrhl, že si zahrajeme ještě jednou.
Na tohle všechno jsem mohl zapomenout.
Minul jsem o jednou navíc. Můj bratr se stal pirátem, a teď ležela moje červená
koule pod tím velkým keřem.
Nevzdal jsem se. Chtěl jsem se vrátit. Plánoval jsem, že zaženu jeho kouli pod
auto. To jediné mě drželo v chodu. Že se mu dostane odplaty. Že se jeho koule
nějakým způsobem zaklíní pod autem. Že se mi naskytne pohled, jak se plazí po
všech čtyřech nebo po břiše, ušpiní se, a začne nadávat.
Ale nejdřív jsem musel dostat svou kouli z keře. Rozhrnul jsem listy. Pak jsem
si posvítil baterkou. Do středu toho velkého keře. Tam daleko uvnitř jsem
zahlédl kouli. Nedalo se rozpoznat, jestli je červená, ale nebylo pochyb o tom,
že je to moje koule. Můj bratr se přirozeně jen smál.
Dal jsem si baterku do pusy a vplazil se do keře. Bylo vlhko a nejspíš jenom
několik málo stupňů nad nulou. Nenáviděl jsem tenhle keř, co si jen pamatuju.
Teď jsem měl brzy udeřit. Zamířil jsem. Tohle musí dopadnout dobře. Byl jsem
přesvědčen o tom, že je to jen otázka vteřin, než budu mít zase navrch.
Hodlal jsem to bratrovi nandat, hajzlovi jednomu.
Jenže jsem potřeboval tři údery na to, abych se dostal z keře. A zatímco jsem
tam stál a oprašoval ze sebe listy a hlínu, pořád s baterkou v puse, odpálil mě
bratr nanovo a ještě jednou mě zahnal do keře.
Tohle je jeden z důvodů, proč si myslím, že je možná úplně uvnitř míň sympatický
než já. Já bych ho nezahnal do keře dvakrát. Jednou, to ano. Ale sotva dvakrát.
Zapnul jsem baterku a dostal jsem se z keře podruhé. Když mě můj bratr chtěl
odpálit potřetí, minul a místo toho jsem ho odpálil já. Ale když jsem ho chtěl
zahnat pod auto, netrefil jsem kouli pořádně a úder se nepodařil. Byl jsem asi
přespříliš horlivý.
Nato se mnou udělal krátký proces. Vykolíkoval mě a bylo po hře.
Zůstali jsme stát a chvíli jsme se hádali. Obvinil jsem ho z podvodu, a tak jsme
si četli v pravidlech a hádali se dál. Řekl jsem pár věcí, které byly na hranici
slušnosti.
Nakonec se mě můj bratr zeptal, jestli se něco děje. Co je s tebou? řekl.
Chystal jsem se říct, že nic, ale pak jsem ucítil, jak se ve mně všechno obrací.
Bylo to zdrcující a hnusné. Nikdy jsem nepocítil nic podobného a nedokázal jsem
nic říct. Místo toho jsem se posadil na trávu a zavrtěl jsem hlavou. Můj bratr
se posadil vedle mě. Položil mi ruku kolem ramen. Tak jsme spolu nikdy předtím
neseděli. Rozbrečel jsem se. Už léta jsem nebrečel. Mého bratra to muselo
překvapit. Litoval, že byl během hry tak surový.
Všechno mi připadalo nesmyslné. Úplně najednou.
Můj vlastní život, životy jiných lidí, životy zvířat a rostlin, celý svět.
Nemělo to už žádné souvislosti.
Pověděl jsem to svému bratrovi. Nebyl schopen to pochopit. Vstal a řekl ale no
tak, shit happens, to bude dobrý. Pokusil se mě dostat na nohy, bratrsky mě
bouchnul do břicha a zakřičel. Můj bratr provozoval bandy hokej. Křičení mu teda
fakt jde. Požádal jsem ho, aby se uklidnil. Řekl jsem, že je to vážné. Můj bratr
se posadil a uklidnil se.
Povídali jsme si. Mluvil jsem úplně nesouvisle. Nikdo z nás moc nerozuměl tomu,
co jsem říkal. Ale můj bratr mě bral vážně. To se mu musí nechat. Bylo na něm
znát, že je ustaraný. Ještě nikdy mě takhle neviděl.
Řekl, že denně určitě zvadnou jako kytka tisíce lidí. Většina z nich to sice
možná chvilku nese celkem těžce, ale pak se to zlepší. Můj bratr je optimista.
Chtěl mi pomoct.
Napadlo mě, že tohle musí být dno. Obával jsem se, že jsem se nasytil dní a že
už nikdy znovu nepocítím entusiasmus.
Pak můj bratr řekl, že se chystá na cesty. Má odjet za pár dní a bude pryč dva měsíce. Nabídl mi, abych si půjčil jeho byt. Řekl jsem díky a pak jsme seděli beze slova, dokud se můj bratr nepodíval na hodinky a nezjistil, že začaly sportovní zprávy. Zeptal se mě, jestli bych měl něco proti tomu, kdybychom šli dovnitř. Mám přece narozeniny a zbyly ještě nějaké zákusky.
Druhý den ráno jsem se vzbudil s pocitem, že věci nemůžou pokračovat tak jako
dřív. Zůstal jsem ležet a přemýšlel jsem.
Nešlo o kroket. Tím jsem si byl jistý.
Kroket je malá věc a tohle byla velká věc.
Celkem rychle ve mně vzklíčilo tušení, že tohle přímo souvisí s tím, že je mi 25
a že to špatně zvládám.
Stárnutí jsem si dávno spojoval s jistým neklidem.
Většinou kašlu na prostor, ale mám problémy s časem.
Zatímco jsem se oblékal, došlo mi, že nepřichází v úvahu, abych tenhle den
využil k tomu samému, k čemu jsem dny obvykle využíval.
Dny se musí změnit.
Noci taky.
Chvíli jsem stál a díval se z okna.
Pak jsem učinil rozhodnutí.
Dojel jsem na kole na univerzitu a řekl jsem, že si myslím, že nejsem schopen
dokončit magisterské studium. Sekretářka na katedře se mě zeptala, jestli se
něco stalo a jestli mi může nějak pomoct. Její zájem mi připadal dojemný, ale
neměl jsem chuť mluvit. Poděkoval jsem stručně za starostlivost a odpověděl ano
na první otázku a ne na druhou.
Pak jsem dojel na kole zpátky do města a zlikvidoval jsem zbytek svojí staré
existence. Došel jsem do redakce novin, kam jsem občas posílal svoje materiály,
a řekl jsem, že přestávám psát, na chvíli, možná navždycky. Vypověděl jsem taky
podnájem, telefon a novinové předplatné. A prodal jsem svoje knihy a televizi.
Zbytek mého vlastnictví našel místo v batohu a ve dvou papírových krabicích.
Krabice jsem uložil na půdu u rodičů a batoh jsem si dal na záda a odjel jsem na
kole domů k bratrovi.
Tam jsem zůstal sedět a potil se.
Opravdu jsem něco podnikl.
Tohle nebyl vtip.
Tohle nebyla komerční TV2.
Uběhlo pár týdnů.
Sedím v bratrově bytě.
Jednou denně scházím dolů a kupuju si jídlo. A když přijde pošta, otevřu ji a
odfaxuju ji bratrovi. Faxové číslo je neuvěřitelně dlouhé. Stále ve mně sílí
pocit, že je v Africe. Hledal jsem papírek, na který jsem si zapsal jeho adresu,
ale nenašel jsem ho.
Kromě toho nepodnikám skoro nic.
Listuju novinami nebo ležím na pohovce a dívám se do vzduchu.
Nemám žádné plány.
Pocit, že většina věcí nemá smysl, je stále přítomný.
Není to inspirující pocit.
Snížil jsem úplně tempo. Na nulu.
Myslím na to, že bych měl začít od začátku. Jak se začíná od začátku?
Včera jsem si sepsal seznam toho, co mám a co nemám.
Tohle mám:
- pěkné kolo,
- dobrého kamaráda,
- špatného kamaráda,
- bratra (v Africe?),
- rodiče,
- prarodiče,
- vysokou studijní půjčku,
- nedokončené vysokoškolské vzdělání,
- fotoaparát,
- hrst (půjčených) peněz,
- pár téměř nových běžeckých bot.
Tohle nemám:
- plány,
- nadšení,
- přítelkyni,
- pocit, že věci spolu souvisí a že všechno nakonec dobře dopadne,
- milou povahu,
- hodinky.
Potom, co jsem se dneska několikrát podíval na ten seznam, jsem si všiml, že mám
víc než nemám. Mám 11 věcí. Chybí mi 6 věcí. To by snad měl být důvod k
optimismu.
Jenže když jsem si seznam pročetl důkladněji, došlo mi, že jsou to dost
nevyvážené a špatné počty.
To nevychází.
Bez něčeho z toho, co mám, bych se krásně obešel, a řada věcí, které nemám, se
mi jeví jako zásadní pro to, abych mohl žít tak, jak bych chtěl.
Například bych kdykoli vyměnil svého špatného kamaráda za trochu nadšení. Nebo
za přítelkyni.
Kdykoli.
Jenže stejně jako všichni ostatní moc dobře vím, že takhle to nefunguje.
Hrál jsem si se sčítáním čísel na seznamu.
11 + 6.
To je 17. Dost vysoké číslo, když jde o podstatné věci v životě člověka. Několik
vteřin jsem byl trochu pyšný. Jenže to vůbec nedává smysl. Je blbost sčítat
věci, které člověk má a které nemá. A navíc jsou některé z těch věcí míň
podstatné. Hodinky například. Přeju si hodinky, ale nechci tvrdit, že jsou
podstatné. Jen bych je chtěl. Abych mohl líp sledovat čas. Jak jsem řekl, mám
problémy se zvládnutím času a myslím si, že je lepší problémům čelit než se jim
vyhýbat. Ale že by byly hodinky podstatné? To sotva.
Stejné je to s běžeckými botami. Taky nejsou podstatné, ale mám je. Možná by se
dalo říct, že hodinky a běžecké boty se anulují. Pak to vychází 10 + 5. To je
15. Taky poměrně vysoké číslo v téhle souvislosti. Jenže bohužel stejně
nepoužitelné a postrádající smysl jako 17.
Musím se pokusit myslet na něco jiného.
--------------
Ležím na pohovce a klimbám, když vtom slyším, že přichází fax. Čekám, až proleze
a až stroj odstřihne arch. Trvá to asi minutu. Arch padá na podlahu a já
vstávám, abych ho zvedl.
Je od Kima.
Kim je můj dobrý kamarád. Znám ho několik let. Je to prima kluk a studuje na
meteorologa. Je na praxi nebo na čem na nějakém ostrově, na severu. Jak jsem tak
pochopil, je na tom ostrově sám. Odečítá hodnoty z nějakých měřičů a cosi
vypočítává. Taky několikrát denně telefonuje do meteorologického institutu v
osloské univerzitní čtvrti Blindern.
Myslím, že je tam nahoře trochu osamělý.
Pořád mi posílá faxy. Nestačím jeho tempu. Řekl jsem mu, že nejsem s to faxovat
mu stejně často, jako on faxuje mně. On řekl, že je to o. k., ale já vím, že si
to trošku bere. Aniž by o tom padlo jediné slovo, dohodli jsme si jakýsi systém,
který spočívá v tom, že on mi může faxovat tolikrát, kolikrát chce, zatímco já
odpovídám jenom tehdy, když se na to cítím.
S takovým systémem dokážu žít.
Podle faxu poznávám, že se Kim díval na švédskou ZTV. Cituje totiž švédsky:
1. Dej výpověď.
2. Vydej se na cesty.
3. Najdi si nové kamarády.
Vyprávěl jsem Kimovi, jak na tom zrovna teď jsem. Pokouší se mi pomoct. To je od
něj milé.
Pod bratrovým psacím stolem mám krabici, na kterou jsem napsal Kim. Tam ukládám
všechny faxy, které mi posílá. Krabice je už skoro plná. Od té doby, co Kim
zjistil, že se nacházím na místě s faxem, se stroj nezastavil.
Znovu uléhám na pohovku. Něco se musí stát. Ne bezpodmínečně něco velkého. Jenom
prostě něco.
Rozhodnu se, že půjdu ven a koupím si něco, co by ve mně vyvolalo pomyšlení na
něco hezkého nebo nejlíp úsměv.
Projdu několik obchodů, ale nevidím nic, co by mě zaujalo.
Pokouším se stanovit si několik kritérií pro to, co hledám.
Z jakéhosi důvodu mě chytlo to s těmi seznamy. Seznamy jsou dobrá věc. Vytvořím
si jich v nastávajícím čase spoustu. Teď si taky jeden tvořím.
Po krátkém přemýšlení je zřejmé, že hledám předmět, který:
- je jen tak velký, abych ho snadno unesl,
- nestojí víc než sto korun,
- se dá použít mnohokrát,
- se dá používat jak uvnitř, tak venku,
- se dá používat samostatně nebo společně s ostatními,
- mě pobídne k aktivitě,
- mě přiměje zapomenout na čas.
Sedám si na lavičku a dívám se pozorně na seznam. Dlouho. Je to upřímný seznam.
Jsem s ním spokojený. Možná takový předmět existuje, a možná ne. To není tak
důležité. Zato seznam je důležitý. To je pro mě objev. Tohle má cenu.
Sedím a hloubám o tom, jaké předměty splňují moje požadavky.
Může jich být víc. Ale já chci jenom jednu věc.
Najednou mi dojde, že hledám míč.
Prostě míč. Pocítím záchvěv horlivosti.
Na míče jsem už dlouho nemyslel. Jsem rád, že mě to napadlo. Na takové věci bych
měl myslet. Touhle cestou bych se měl dát. Teď už musím jen najít míč. Jak se
vybírá míč?
Svět je plný míčů. Lidi je používají pořád. Ke hře a ke sportu a určitě i k
jiným věcem. Jde jen o to, vybrat si ten správný.
Dojdu do obchodu se sportovními potřebami.
Mají ohromující výběr míčů. Krásné a drahé míče. Z kůže a jiných solidních
materiálů. Sahám na ně, ale mám dojem, že jsou moc náročné. Dostal bych strach,
že bych musel podávat nějaké výkony, kdybych si koupil takový míč. Čas není
zralý na kvalitní míč. Prvek soutěživosti musí být právě teď v mém životě úplně
potlačen. Heslem je rekreace.
Potřebuju úplně obyčejný míč. Nejlíp gumový.
Jdu do obchodu s hračkami. Tady je výběr mnohem únosnější. Naštěstí mají jenom
pár míčů. V několika různých velikostech a barevných odstínech. Některé z nich
potěžkám v ruce a pár jich hodím na zem. Nakonec si prostě vyberu červený gumový
míč střední velikosti. Stojí necelých padesát korun.
Dostanu tašku, abych si ho měl kam dát. Pak jedu na kole domů.
Posílám Kimovi fax: Po dlouhé době lepší nálada. Koupil jsem si červený míč.
Uléhám na pohovku a nechávám míč spočívat na svých prsou.
Čekám, až nastane večer.
Až se setmí, sejdu dolů na dvorek a budu házet míčem o zeď. Na to se těším.
[...]
Dneska ráno jsem našel v bratrově knihovně knihu. Je psaná anglicky a pojednává
o čase a o vesmíru a tak.
Listoval jsem si v ní, ale začal jsem se potit a musel jsem ji odložit. Bylo
toho na mě moc.
To, co jsem právě teď schopen snést, má svoje meze. Chvíli jsem kroužil po bytě
a cítil se neklidný.
Abych odvrátil myšlenky jiným směrem, začal jsem listovat starým fotoalbem, které tu má bratr vystavené. Je v něm několik mých fotografií. Jsem malý. A často oblečený do těch nejpodivnějších šatů. Ze sametu. Pořád tenhle samet. Jako malý jsem musel mít nevídanou sebedůvěru.
Na jedné fotografii stojím vedle svého nového skládacího kola. Je zelené a na
štangli má pět červených slunéček. Já mám na sobě žlutohnědé kalhoty s laclem.
Chystám se jít jezdit na kole. To byl jediný plán.
Když jsem se ráno vzbudil, napadlo mě: kolo. Jediná myšlenka.
Dneska se probouzím a mám spoustu myšlenek. Určitě víc než pět. To je dřina.
Nevím, o čem to celé vlastně je. O čem to vlastně je?
Poslal jsem Kimovi fax a zeptal jsem se ho, jestli ho rodiče oblékali do sametu,
když byl malý. Taky jsem se zeptal, jestli ví, o čem to celé vlastně je.
Odfaxoval odpověď a odpověděl ano na otázku se sametem, ale ne na tu druhou.
Kim vždycky odpovídá na faxy okamžitě. Vypadá to, jako by tam seděl a čekal, až
mu pošlu fax.
To mi dělá trošku starosti.
Zatímco jsem se díval na papír od Kima, kde stojí ano a ne, neklid se vrátil.
Zjistil jsem, že jsem se přemístil a že trávím pořád víc času v blízkosti
knihovny. Kniha tam stála a já stál kousek od ní. Díval jsem se na ni úkosem a
přitom jsem šel blíž a blíž.
Nakonec jsem tam seděl s knihou v klíně a myslel na to, že jádro svého problému
můžu hledat teď stejně tak dobře jako později. Nejsem si úplně jistý, ale
myslím, že to bylo zralé rozhodnutí.
Knihu napsal profesor jménem Paul.
Myslím, že člověk s tak sympatickým jménem nemůže mít v úmyslu mě děsit.
Už několik hodin si čtu, a zjišťuju, že se celý můj stav mění.
Ačkoli tady stojí, že Paul je známý tím, že umí psát jednoduše o komplikovaných
věcech, myslím si, že je to složité.
Paul se zabývá těžkými věcmi.
Můj základ, nutný k tomu, abych mu porozuměl, je podprůměrně tenký.
Po první třídě na gymnáziu jsem si místo matematiky a fyziky vybral jiné
předměty. Tehdy jsem se domníval, že existuje spousta jiných věcí, na kterých
bych chtěl stavět svou existenci raději. Dneska už si tím tak jistý nejsem.
Možná to byl omyl.
Nerozumím tedy všemu. Možná rozumím dokonce míň, než si myslím, ale to, co
chápu, mě fascinuje a děsí.
Netušil jsem, že můj bratr čte takové knihy. Očividně toho o svém bratrovi dost
nevím.
A o čase toho nevím ještě víc.
V jedné laboratoři v Bonnu stojí tři metry dlouhý kovový válec.
Paul píše, že má tvar ponorky, spočívá v ocelovém rámu a je obklopený kabely a
měřicími přístroji. Jsou to atomové hodiny a v současné době to jsou
nejpřesnější hodiny, jaké člověk zná.
Jsou ještě přesnější než rotace Země.
Taková přesnost mě vyvádí z míry. Má zjevně málo co do činění se Zemí. Je jenom
tím, co někdo určil. To se mi líbí. Je to zvláštní, ale cítím, že čas se dá
tímhle způsobem líp uchopit.
Myslím, že si přeju atomové hodiny.
Jako kompenzace zemské nepravidelnosti se sem tam přidává jedna vteřina. Naposledy se přidala jedna vteřina v červnu 1994. Nikdo se o tom ani nezmínil.
Kvůli atomovým hodinám se změnila definice vteřiny. Dřív byla vteřina 1/86.400
dne, ale teď je to 9.192.631.770 pulsů atomu cesia.
Připadá mi, že to je hodně.
Tahle informace mě trochu vyvádí z míry. Necítím se dobře, a musím si dojít pro
míč. Chvíli jím házím proti ledničce, než jsem zase s to číst dál.
[...]
Čtu dál.
Je to horší a horší.
Paul říká, že přitažlivost ovlivňuje čas.
Ten chlap nemá žádné zábrany.
Úplně bez varování si řekne, že čas je ovlivněn přitažlivostí a pohybem.
Dívám se na obálku knížky. Knížka je ze seriózního nakladatelství. To, co Paul
říká, bude nejspíš pravda.
Irituje mě to.
Proč mi o tom nikdo nevyprávěl?
Nechápou učitelé fyziky, že takové informace všechno mění? Jsou hloupí?
Důvodem, proč jsem si místo fyziky vybral jiný předmět, bylo právě to, že jsme
jen kreslili protony a neutrony, aniž bychom věděli, jak to celé spolu vlastně
souvisí. Nudil jsem se. Mnohem radši bych se byl otáčel na děvčata a na levé
ruce vytvářel z palce a ukazováčku kroužek a pak prostrkoval opakovaně
ukazováček pravé ruky tím kroužkem.
Čas nikdy nepřišel na přetřes.
Žádný z mých učitelů se nikdy nezmínil o čase ani slovíčkem. Měl bych si
zjistit, jestli něco ví.
Možná tohle věděli celou dobu. V tom případě bych se měl pomstít. Měl bych je
pořádně bouchnout do zad, až to budou nejmíň čekat.
Cítím se podvedený.
Cítím, že už se na nikoho nemůžu spolehnout.
[...]
Člověk, který váží 70 kilo, obsahuje mimo jiné:
- 45 litrů vody,
- dostatek vápníku na vybílení jednoho kurníku,
- dost fosforu na 2200 zápalek,
- tuk na asi 70 kusů mýdel,
- železo na jeden dvoupalcový hřebík,
- uhlík na 9000 tuh do tužky,
- lžíci hořčíku.
Vážím víc než 70 kilo.
A pamatuju si na televizní seriál, který se jmenoval Kosmos. Astronom Carl Sagan
kroužil mezi kulisami, které měly napodobovat vesmír a operoval velkými čísly. V
jednom z pořadů seděl před kontejnerem, který byl plný látek, z nichž se skládá
člověk. Šťoural se v kontejneru klacíkem a chtěl vědět, jestli by dokázal
stvořit život.
Nedokázal.