časopis o norské literatuře
Psychologie psa je pozoruhodná: čím větší výprask dostane, tím věrněji a oddaněji svému pánovi slouží.
Teď, když jsem konečně s naprostou jistotou věděl, že mě podvedla, neznala moje oddanost hranic. Všechny moje neuspořádané myšlenky, veškerá moje těkavá psí energie se točila kolem problému, jak se jí zavděčit. Protože někde hluboko uvnitř mě děsil neodbytný strach: že odejde. Že ode mě dočista odejde - k němu - a nechá mě napospas sobě samému. Nechá mě, ať si své moře brázdím sám.
Předtím jsme o tom totiž často mluvili, jak by se měl člověk zachovat, když se vztah blíží ke konci, když už nevyhovuje jednomu, ani druhému, když se objeví "někdo jiný", jak by měl člověk znovu dostat svobodu, protože nikdo není majetkem toho druhého a nikdo nemá právo vyžadovat od něj něco, co zasahuje do jeho svobody, nebo ji omezuje. Ona a já jsme se našli svobodně a svobodně jsme provozovali svou egocentrickou, exkluzívní lásku. Ale to bylo v létě, kdy nás světlo a zvuky a vůně svázaly dohromady, kdy bylo naprosto nemyslitelné, že jeden z nás by toho druhého začal unavovat, neřku-li dávat přednost někomu jinému...
Ale pes je bez svého pána bezmocný, celá jeho rasa, která za desítky let,v některých případech za celá staletí chovu, šlechtění určitých vlastností a křížení uvnitř jednoho rodu zdegenerovala. Jen minimum psů je schopno přežít na vlastní pěst bez pomoci člověka. Obyčejný pes, když ho pán ponechá osudu, zahyne.
Hrůza z toho mě naplňovala dnem i nocí. Když mu tak otevřeně dává přednost, nebude se chtít k němu nastěhovat? Pokud tu nezůstane kvůli mně, není tu nic jiného, co by ji tu drželo. Možná by se neodstěhovala hned, ale zanedlouho, až čas dozraje, až se navzájem vyzkoušejí a budou se víc znát? Ale za jak dlouho? A co bych pak udělal já? Strachy jsem se stal dvojnásob obezřelým, dvojnásob pokorným. Byl jsem jako posedly strachem, abych se jí ani v nejmenším nedotkl. Pokaždé, když se kvůli něčemu zlobila, čekal jsem, hrůzou strnulý, že uslyším: "Ne, tady už se nedá žít - zítra se stěhuju k němu!"
Tak jsem se krčil a lísal, ponižoval se a poslední zbytky zdravého rozumu mě přiměly k tomu, abych se pokusil zmapovat situaci, abych zjistil, jaká je pravděpodobnost, že mě pošle k vodě a odstěhuje se k němu. Opatrně jsem se pokoušel vyptat se jí na něj a na jeho poměry; tajná naděje, že je možná ženatý, šla k čertu, žil v odloučení od své manželky, ale rozvod ještě neproběhl, pokud jsem dobře pochopil, a tak musel být trochu opatrný a nedávat se příliš veřejně vidět s novou partnerkou. To možná znamenalo odklad, ale na jak dlouho? Zoufal jsem si, tiše jsem ležel, jak to psi dělají, a třásl jsem se, že moje bázlivost bude poslední kapkou, kterou přeteče její pohár trpělivosti. Nechal jsem ji, aby měla pravdu pokaždé, když jsme o něčem diskutovali. Nabídl jsem se, že budu dělat víc práce v domácnosti, abych jí odlehčil, i když už toho na ni zvlášť moc nezbývalo. Kromě toho si přehodila služby, takže nepracovala tak často večer, a tak byla v době, kterou trávila v mé přítomnosti, lépe naložená.
Tohle přehození směny jsem si dal okamžitě do souvislosti s ním. Byla natolik neopatrná, že mi vyprávěla, že k nim denně chodí na oběd. (Pes si pamatuje všechno, co souvisí s bezpečností jeho existence.) Takže když začala chodit čtyřikrát týdně z práce po obědě, hned jsem se dovtípil, že jí to umožňuje setkat se s ním také před restaurací, jakoby náhodou, aniž to působí nápadně a aniž mě o tom musí informovat. Musí jen dávat pozor, aby z restaurace vyšli zároveň... Tak jsem si představoval různé scény její rafinované nevěry, strachoval jsem se, klesal jsem na duchu a zuřil jsem, až jsem byl skutečně bez sebe - aniž cokoli zpozorovala, a měla tak další důvod nespokojenosti se mnou.
I když navenek šlo na první pohled všechno jako dřív. Vlastně lépe než dřív. Víc jsme spolu mluvili, měla častěji dobrou náladu, mohla si dovolit být ke mně přátelská jako už dlouho ne. Vnějšímu pozorovateli bych jistě připadal hysterický a přecitlivělý, myslel by si, že všechno kolem ní a toho chlapa se událo v mé fantazii, že celá záležitost je ve skutečnosti docela nevinná, náhodné setkání, přesně jak řekla, s člověkem, ke kterému pocítila sympatie; možná v tom vztahu vůbec nepokračovala... Ale to jsem musel vědět já lépe, protože psí smysly jsou bdělé, a když je ohrožena samotná psova existence, zbystří se na nejvyšší míru: všiml jsem si změn, kterých si nikdo jiný všimnout nemohl. Když přišla domů a řekla, že se opozdila kvůli dvěma stolům s hosty, kteří se nikdy nemají k tomu, aby zaplatitli, cítil jsem z jejích šatů, že byla i jinde než jen v restauraci. Viděl jsem, jak postupně a téměř nepozorovaně mění před zrcadlem svůj zevnějšek, jinak se češe, opouští nedbalost, kterou si pěstovala od doby, kdy jsme se spolu potkali - jeden z vnějších znaků nově získané "svobody" bez tyranského manžela. Byla to náhoda? Bylo to kvůli ročnímu období? Nebo to dělala proto, aby se mu zalíbila? O odpovědi jsem nepochyboval.
Ale byla velice diskrétní, nikdy o něm nemluvila, pokud jsem se přímo nezeptal. Člověk by si mohl myslet, že jsem do něj byl zamilovaný já, a ne ona, když jsem se pořád dokola ptal a chtěl jsem o něm všechno vědět. Protože i když jsem se skoro chorobně bál vlivu, který na ni měl, a toho, co jsem měl za naprosto jistý důsledek jejich vztahu, byl jsem přesto jak posedlý myšlenkou, že musím vědět všechno, snažit se odhalit všechna skrytá fakta, jít až ke kořenům důvodů toho, proč mě opustila - i kdyby prozatím jen v duchu -, najít vysvětlení...
Jako by pes mohl doufat, že najde vysvětlení!
Na začátku jsem měl možná naději odvrátit neodvratitelné, kdybych znal vysvětlení. Ale postupně přerostla moje hra s vyptáváním v čiré sebetrýznění. Bolelo mě to tak, že jsem nakonec téměř nacházel potěšení v tom vidět ji, jak reaguje na mé otázky, jak se namáhá udržet lhostejný tón v hlase a ovládnout výraz obličeje , když jsem stočil hovor na něj, když jsem se jakoby náhodou zmínil o něčem, co tehdy večer řekl, nebo o něčem, čeho jsem si všiml. A při takové předstírané lhostejnosti se mohla nečekaně odhalit, použít slovo nebo obrat, který mi prozradil vše, a to mi poskytovalo podivné uspokojení, přestože jsem ještě víc než dřív propadal strachu a panice.
"Má zvláštní druh sebevědomí," mohla by třeba říct. "Vyzařuje sílu, aniž ji musí demonstrovat tím, že ostatním dominuje. Má takový klidný zevnějšek, ale jako by člověk tušil, jak jeho vlastní já někde uvnitř žhne jako ztlumený plamen. Nepřipadá ti to taky tak?"
Psí dojem byl samozřejmě úplně jiný. Pes dokáže zaregistrovat kmitočet nervozity jinak než lidé. Zažil jsem během té hodinky, kterou jsem s nimi strávil, jak se zmateně drží zpátky, jak je zaujatý svým perfektním, konvenčním zevnějškem, jako by mu tahle maska a jen ona mohla dát odvahu jednat s lidmi. Všiml jsem si, jak se bál v tom brnění odhalit sebemenší skulinu, a viděl jsem mu na očích, jak je připraven rychle odrazit útok, eventuálně najít bezpečný ústup, pokud by ho někdo napadl nebo přitlačil ke zdi.
Ale nemělo smysl pokoušet se jí tohle vysvětlit, natož ji přesvědčovat, že to je primitiv, osamělý válečník, v džungli mužství, v džungli, ze které mi ona pomohla svou upřímností a odvahou být sama sebou a tím, že nechala být sebou samým mě. Schopnost přijímat člověka, jaký je. Vděčnost za to, že člověk zachytí malé, neviditelné, ale podstatné rozdíly mezi lidmi. Něha, která na nás kanula z javorů z Zámeckém parku; všechno začalo s ní. A teď jsem měl šanci splatit jí dluh, měl jsem toho spoustu, co bych jí řekl, protože i když znala hodně mužů, líbili se jí a milovala je, nedokázala pochopit jejich tajné přesuny míst na žebříčku hodnot, jejich posunkovou řeč, která se utváří už v klukovských letech, kdy se všechno zaměřuje na vnější maskování, na převleky, na grimasy, pohyby rukou a na výběr slov, na fyzickou sílu a vzrůst; kdy muži dostanou přidělené své číslo ve frontě, na kterém se mají držet po celý život, kdy všechny pozdější pokusy protlačit se o pár míst dopředu jsou jen ubohým tápáním a fantazírováním, nehledě na to, jakou cenu musí zaplatit v podobě prázdných efektů, uměle vybudovaného postavení a kamuflované vnější fasády.
Jen žena dokáže zachránit muže z tyranie mužů, postavit ho mimo jurisdikci pěstního boje tím, že ji zesměšní a zruší rozsudek, jako to udělala mně. Jako si teď předsevzala udělat to jemu - což se jí nikdy nepovede. To jsem poznal. Viděl jsem mu to na očích, na jeho způsobech, na pohybech rukou v první chvíli, kdy vstoupil do místnosti. Viděl jsem to na jeho, na věcech, kterým přikládá důležitost: on chce naopak použít ji jako kámen ve své hradbě kolem strachu z porážky a kolem pocitu méněcennosti a ona mu na to skočí, jako to ženy dělají, když se nechávají využívat muži, v kterých ještě spatřují naději. Ale já, jak jsem ho uviděl, jsem ho prohlédl, rozpoznal jsem v něm gladiátora, cítil jsem hned v okamžiku, kdy jsme si podali ruce, jak se kolem nás stahuje vědomí pěstního zápasu. Protože si byl vědom, a já také, že výhody jsou vlastně na mé straně: jsem vyšší a mladší než on, má vzdělání a kulturu, on je příliš malý, s náběhem ke tloušťce, kterou upjal do proužkované vesty se šosy. Je to "selfmademan", snaživec, šplhoun, okudlaný a nažehlený, sebejistý; hodinky se zlatým řemínkem, zlato na manžetových knoflících, těžká, drahá kravata" náhražky za výhru, o kterou by skutečně stál. I jeho přirození je krátké s náběhem ke tloušťce, jak jsem tušil, nacpané v proužkových kalhotách, které jsou příliš úzké a mají o kus delší nohavice.
Proč jsem se nedal do boje, který bych musel vyhrát? Kvůli změně, která se se mnou stala; protože jsem se proměnil v psa bez vůle, bez síly řídit svůj život, bez odpovědnosti za svou existenci. Bylo jen otázkou času, kdy na to přijde i on a bude považovat své vítězství za jisté.
Ale neměl jsem ji tehdy varovat? Měl, určitě měl.
Ne. Názory psa nejdou stejným směrem jako pánovy. Jestliže pán už pojal rozhodnutí, zbývá psovi jen vrtět ocasem a olizovat nataženou ruku. Když špicuje uši, kňučí strachy a slabě protestuje, pán dělá, že ho neslyší, a když si nedá říct, vyhodí ho za dveře.
Stejným způsobem jsem si vyložil její zaujetí jeho "sebevědomím" a jeho "tlumeným ohněm skutečného sebevědomí" jako opis její erotické fascinace. Podlehla mýtu, který neurotik dokáže kolem sebe tak umně vytvořit. Mlčení si vyložila jako hloubku, váhání jako sílu. Zdrženlivost jako nevyslovené výšiny. Komplikovaný introvertní muž (nebo vychytralý, který umí podat své nedostatky diskrétně a vypočítavě) představuje vždy pro ženu "úkol". Poslání a osudovou výzvu.
Samozřejmě jsem se neodvážil s ní o svých psích instinktech a pocitech diskutovat. Otevřená kritika jeho osoby by jen posílila její přesvědčení, jaký je to "nezvyklý" a "zajímavý" člověk. Místo toho jsem ji svými otázkami a poznámkami ještě povzbuzoval. Aniž si toho všimla, přinutil jsem ji, aby mě učinila důvěrníkem, a tím i spoluspiklencem. Byla do něj tak zamilovaná, že se jí zdálo úplně přirozené, že jsem jím byl také zaujat! Tím, že jsem jí dovolil, ano svou vlezlou, perverzní psí zvědavostí ji přímo donutil, aby se jím zabývala, zpozoroval jsem, že je měkčí, mírnější, shovívavější ke mně a k těm drobným nárokům, které na ni kladla moje hektická, kňučící psí oddanost. Tak uboze se musí naučit pes plazit, pokud chce něčeho dosáhnout ve světě, kde vládne brutální lidská vůle a tupé tužby.