časopis o norské literatuře
"Joj, to to ve mně praští, krásná zima je," liboval si sněhulák. "Takový štiplavý vítr, to je život! A co tamhleten čumil, jak mě očumuje!" To myslel slunce, zrovna zapadalo. "Jestli si myslí, že mě přinutí mrknout, tak se plete. Já si své úlomky udržím!"
Za oči mu totiž sloužily dva trojúhelníkové úlomky ze střešních tašek. Pusa byl kus starých hrábí, proto měl taky zuby.
Narodil se za mohutného klukovského řevu a zdravilo ho cinkání zvonečků a práskání bičů z kolemjedoucích saní.
Slunce zapadlo a vyšel měsíc v úplňku, kulatý a veliký, čistý a krásný v jasném vzduchu.
"Tamhle ho máme zas, jen z jiné strany," řekl sněhulák. Myslel, že je to slunce a že se mu ukazuje znovu. "Už jsem ho odnaučil mě pořád očumovat, teď jen ať si tam nahoře pěkně visí a svítí, aspoň na sebe budu vidět. Kdybych to věděl, jak to udělat, abych se pohnul. Já bych se tak rád pohnul! Kdybych to uměl, hned bych se šel klouzat na led, tak jako jsem to viděl dělat kluky, jenže já neumím běhat."
"Prrryč! Prrryč!" štěkal na něj starý hlídací pes, byl trochu ochraptělý, protože býval domácí miláček a líhal u kamen.
"Však ono tě slunce ještě naučí utíkat, viděl jsem to u tvého loňského předchůdce a předtím u jeho předchůdce. Pryč! Pryč! A pryč jsou všichni."
"Já ti nerozumím, kamarádíčku," povídá sněhulák. "Tamhleten že mě naučí utíkat?" To myslel jako měsíc. "Pravda je, že sám před chvílí taky utekl, když jsem se na něho zle podíval, a teď se zas krade odjinud."
"Nic nevíš," vrčel pes, "však tě taky sotva uplácali. Ten, co ho vidíš teď, se jmenuje měsíc a to, co zašlo, bylo slunce, zítra se objeví zas, a to uvidíš, jak tě ještě naučí utéct nebo spíš stéct až do rybníka. Co nevidět se obrátí počasí, cítím to v levé zadní noze, škube mi v ní. Přijde změna počasí."
"Nerozumím mu," bručel sněhulák, "ale mám takový pocit, že říká něco nepříjemného. A něco mi napovídá, že to, co mě očumovalo a pak zmizelo, jak tomu ten pes říká slunce, taky není zrovna můj přítel."
Prrryč, prrryč," zaštěkal pes, třikrát se otočil kolem sebe, vlezl do boudy a usnul.
Počasí se opravdu změnilo. K ránu celý kraj zalehla hustá a lepkavá mlha. Když se rozednilo, zvedl se ledový vítr, mráz se pořádně zakousl, ale ten pohled, když vyšlo slunce! Stromy a keře byly obalené jinovatkou, vypadalo to jako úplný bílý korálový les, všechny větve jako by byly obtížené jiskřivě bílými květy. A těch rozvětví, co v létě nejsou v listí vidět! Všechna všecička teď vyvstávala jako zářivě bílé krajkoví, jako by z každé větve vycházela bílá zář. Bříza se pohybovala ve větru, byla živá jako stromy v létě, jedinečná krása to byla! A co teprve když začalo svítit slunce, jak se to vše rozjiskřilo jako posypané diamantovým prachem a na zemi svítily veliké diamanty, nebo by si člověk mohl představovat, že tam svítilo bezpočet malinkých hvězdiček svíčiček, ještě bělejších než bílý sníh.
"To je ale jedinečná nádhera," vydechla mladá dívka, která právě vykročila s mladým mužem do zahrady, zastavila se přímo u sněhuláka a spolu s mladíkem obdivovala blyštivé stromy. "Tak nádherný pohled se v létě nevidí," dodala s rozzářenýma očima.
"A takový chlapák jako tady ten už vůbec ne," ukázal mladík na sněhuláka. "Ten je skvělý."
Dívka se zasmála, pokývla na sněhuláka a spolu s přítelem odtančila po sněhu, vrzal jim pod nohama, jako by našlapovali na škrob.
"Kdo to byl, ti dva?" zeptal se sněhulák psa. "Ty jsi tady proti mně starousedlík, znáš je?"
"Jistě," pravil pes. "Viděl jsi přece, že mě pohladila, ne? A on mi dal kost. Ty já bych nepokousal."
"A co jsou zač?" ptal se sněhulák.
"Snoubenci," zavrčel pes. "Nastěhujou se do jedné boudy a budou spolu ohryzávat kosti. Prrryč! Prrryč!"
"A to oni jsou tihle dva stejně tak důležití jako ty a já?" vyptával se sněhulák.
"Patří přece k panstvu, ne?" vysvětloval pes. "Tedy když je někdo včerejší, tak toho opravdu moc neví, na tobě je to nejlíp vidět. Já mám léta i vědomosti, a tady na statku znám každého. A taky pamatuju časy, kdy jsem nestál tady venku v zimě u boudy. Prrryč! Prrryč!"
"Zima je nádherná," trval sněhulák na svém. "Povídej, povídej! Ale nesmíš tak rachotit řetězem, nebo se rozsypu."
"Prrryč! Prrryč!" štěkal pes. "Býval jsem malé štěňátko, malé a roztomilé, aspoň to říkali, líhal jsem si v sametové lenošce, nejvyšší panstvo mě chovalo na klíně, líbali mě na tlamu a tlapky mi otírali vyšívaným kapesníčkem. Jmenoval jsem se "Krasaveček" a "Ťutínek", jenže pak jsem pro ně začal být moc veliký. Nejdřív mě dali hospodyni a já přišel do suterénu! Tam z toho místa, co stojíš, je tam vidět, jen se podívej do pokojíku, kde jsem já byl panstvo - to jsem totiž byl u hospodyně. Bylo to sice trochu nižší postavení než nahoře, ale zase tam bylo příjemněji, nemuckaly a netahaly mě děti, jako nahoře. Měl jsem stejně dobrou stravu jako předtím, jen jsem dostával mnohem víc! Měl jsem svou vlastní podušku, a pak tam byla kamna, a to je touhle roční dobou to nejkrásnější na světě. Zalezl jsem si až pod ně, takže jsem úplně zmizel. Jojo, ta kamna, dodnes se mi o nich zdává. Pryč a pryč!"
"To jsou taková kamna opravdu tak krásná?" chtěl vědět sněhulák. "Vypadají jako já?"
"Jsou úplný opak tebe! Černá jak uhel jsou a mají dlouhý krk a kolem něho mosazný obojek. A žerou dřevo, až jim plameny z pusy šlehají. Nejlepší je blížit se k nim ze strany, dojít až k nim a pak si vlézt pod ně, to je nekonečné blaho! Musíš je přece vidět oknem."
A sněhulák se díval a opravdu uviděl černý, naleštěný předmět s mosazným kováním, a zdola opravdu svítil oheň. Sněhulákovi bylo najednou tak podivně, měl zvláštní pocit a nedovedl ho vysvětlit, zmocnilo se ho něco, co neznal, ale co všichni lidé dobře znají, když nejsou sněhuláci.
"A proč jsi od ní odešel?" zeptal se sněhulák. Připadalo mu, že kamna musí být bytost ženského rodu. "Jak jsi mohl z takového místa odejít?"
"Musel jsem," povzdechl si pes. "Vyhodili mě a uvázali na řetěz. Kousl jsem totiž nejmladšího pána do nohy, protože mi bral kost, co jsem zrovna ohryzával. Oko za oko, kost za kost, to je můj názor, jenže oni to viděli jinak a měli mi to za zlé. Od té doby jsem tady na řetězu, taky jsem přišel o jasný čistý hlas, jen si poslechni, jak chraptím: prrryč, prrryč! Tak takhle to se mnou dopadlo."
Sněhulák už ale neposlouchal. Díval se ještě pořád do suterénního pokojíku panské hospodyně, černá kamna tam rozložitě stála na čtyřech nohách, veliká jako sněhulák sám.
"Nějak podivně to ve mně vrže," říkal pomalu. "Že bych se tam dovnitř nikdy nepodíval? Je to přece takové nevinné přání a nevinná přání by se nám mohla občas splnit. Je to moje nejvyšší přání, mé jediné přání, a bylo by skoro nespravedlivé, kdyby se nemělo naplnit. Musím se tam dostat, musím se o ně opřít, i kdybych měl rozbít okno."
"Tam se nikdy nedostaneš," pravil pes, "a kdyby ses k těm kamnům dostal, byl bys rázem pryč, pryč."
"Vždyť já už jsem skoro pryč," zanaříkal sněhulák, "mám dojem, že se přelomím vejpůl."
Celý den nahlížel sněhulák do okna. Za soumraku byla světnice ještě lákavější, kamna mile svítila, jak nesvíti měsíc ani slunce, nene, jak dovedou svítit jedině kamna, když v nich hoří. Když se otevřely dveře, plamen vyšlehl, jak má ve zvyku, sněhulákovi v bílé tváři červeně zaplálo a v prsou mu rudě svítilo.
"Já to nevydržím," zasténal. "Jak jí to sluší, když vyplázne jazyk!"
Noc byla velice dlouhá, ale sněhulákovi dlouhá nebyla, byl pohroužen do krásných myšlenek, a ty mrzly, až praštěly.
Ráno byla okna zamrzlá těmi nejkrásnějšími ledovými květy, jaké by si sněhulák mohl přát, ale zase nebyla vidět kamna. Okna ne a ne roztát, sněhulák dovnitř neviděl. Mrzlo, až praštělo a vrzalo, takový mráz by musel každého sněhuláka potěšit, ale on potěšen nebyl. Mohl a měl by pociťovat velké štěstí, ale on šťastný nebyl, trpěl touhou po kamnech.
"To je zlá nemoc pro sněhuláka," pravil pes. "Taky jsou touhle nemocí trpěl, ale přežil jsem to a uzdravil jsem se.
Pryč, pryč! - A změní se nám počasí."
A počasí se změnilo a přišla obleva.
Oblevy přibývalo, sněhuláka ubývalo. Neříkal nic, nenaříkal, a to je správné znamení.
Jednou ráno se zhroutil. Tam, kde stával, trčelo něco jako násada od koštěte, kolem toho ho kluci postavili.
"Teď už tu jeho touhu chápu," pravil pes. "Sněhulák měl v břiše pohrabáč, to ten se v něm zachvíval, ale už to má za sebou. Pryč! Pryč!"
A zanedlouho byla i zima pryč.
"Prrryč! Prrryč!" štěkal pes, ale holčičky na venkovském sídle zpívaly:
"Mařinko vonná, vykveť nám,
dej, vrbo, vyhnat jehnědám,
zatrylkuj, milý skřivánku,
zvěstuješ jaro ve vánku,
i já se přidám dydlidyl,
se sluncem bys tu dlouho byl."
A to už po sněhulákovi nikdo ani nevzdechl.