časopis o norské literatuře
Tak, a teď ti povím pohádku, slyšel jsem ji, když jsem byl ještě malý kluk, a pokaždé, když si na ni vzpomenu, mi připadá krásnější. S pohádkami to totiž často bývá jako s lidmi, čím jsou starší, tím jsou krásnější, a to je milé.
Víš přece, jak to vypadá na venkově, ne? Už jsi jistě viděl takovou opravdu stařičkou selskou chaloupku s doškovou střechou, co na ní sám od sebe roste mech a různé bylinky, na vrcholku je čapí hnízdo, protože bez čápa by to nebylo ono, zdi jsou křivé, okénka nízká a jen jedno se dá otvírat, jak tlusté bříško vyčnívá ze zdi pec, přes plot se sklání černý bez a pod sukovitou starou vrbou je taková větší loužička místo rybníčku a na ní kachna nebo kachňátka. Jo, a pak je tam samozřejmě taky uvázaný čoklík, a ten štěká na každého kolemjdoucího.
Tak právě takový domek byl jednou na venkově a v něm bydleli dva venkovani, muž se ženou. Měli toho maloučko, ale bez jednoho by se přece jen obejít dokázali, a to byl koník, co se pásl v příkopu u cesty. Tatík na něm jezdil do města, půjčovali si ho sousedi, vždycky byl někomu k něčemu užitečný, ale užitečnější by asi bývalo, kdyby koníka prodali nebo ho vyměnili za něco ještě užitečnějšího. Jenže co by to tak mělo být!
"To víš nejlíp ty, taťko," pravila žena, "ve městě je jarmark, tak tam zajeď a koně prodej nebo ho už nějak výhodně vyměň. Vždyť co ty uděláš, dobře uděláš. Tak už jeď na ten jarmark."
A hezky mu uvázala šátek kolem krku, protože to přece jen uměla líp než on. Uvázala mu dvojitý uzel, aby vypadal náležitě elegantně, dlaní mu naleštila klobouk, pak mu dala pusu na žhavé rty, a už tatík ujížděl na koníku, co ho měl prodat, nebo vyměnit. Kdepak taťka, ten se vyznal!
Slunce připalovalo, nikde ani mráček. Na cestě se jen prášilo, co lidí mířilo do města na jarmark, ve voze, na koni i jen tak po vlastních. Slunce pražilo a na cestě nikde ani stín.
A teď tam jde po cestě jeden a žene krávu, kravičku pěkňoučkou, že jí rovné nebylo. "Ta jistě dává výborné mlíko," řekl si venkovan, tu získat, to by docela dobře vyměnil. "Hele, ty s tou kravkou, něco bych pro tebe měl," povídá. "Že bychom si spolu promluvili? Koukni, takový kůň, ten stojí jistě víc než kráva, ale budiž! Mně by byla užitečnější kravka, tak co říkáš, nevyměníme si je?"
"Co by ne," odpověděl človíček s krávou, a tak si je vyměnili.
Plácli si a venkovan by se býval mohl obrátit, nakonec udělal, co chtěl, ale když už si jednou řekl, že zajede na jarmark, tak půjde na jarmark, jen se tam tak trochu porozhlédnout. A tak šlapal i s kravkou. Šel pěkně zčerstva, a tak za chvíli dohonili jednoho, co si vedl ovci. Pěkná ovce to byla, hezky pěstěná, i vlny dost měla.
"Tu bych docela chtěl," pomyslel si venkovan. "V příkopu u cesty by měla dobré pastvy dost a na zimu bychom si ji mohli vzít do sednice. Vlastně by bylo lepší mít ovci než chovat krávu. Nevyměníme si je?"
Co by ne, souhlasil člověk s ovcí, a tak si plácli, vyměnili, a venkovan už šlapal po silnici s ovcí. U schůdek přes zeď obory uvidí člověka s velikánskou husou v podpaží.
"To je tedy kus," obdivně pokyvoval hlavou venkovan, "peřího má, i sádelnatá je, pěkně bychom ji uvázali a popásala by se nám u rybníčka. To by měla mamina pro koho dávat stranou zbytky a slupky. Pořád říká: ,Takhle husu mít!' A teď ji mít bude! Tak jakpak, vyměníš husičku? Dostaneš za ni ovci, a ještě ti hezky poděkuju."
Ten s husou prý co by ne, a tak si plácli, vyměnili, a venkovan dostal husičku. To už byl blízko města, tlačenice na ulici houstla, lidmi a zvířaty se to jen hemžilo. Všichni šlapali po silnici i v příkopu, málem že akcízákovi brambory nepodupali, měl v nich uvázanou slepičku, aby se z těch davů nevyděsila a někam se nezaběhla. Hezky kulatý zadeček měla, jedním očkem pomrkávala, pěkná slípka to byla. "Kvok, kvok," říkala, a co si přitom myslela, těžko říct, ale venkovan si pomyslel, sotva se na ni podíval: pěknější slepičku jsem jakživ neviděl, je ještě krásnější než farářova kvočna, tu bych tedy chtěl.
Slípka si zrníčko vždycky najde, vlastně se o sebe skoro postará sama, myslím, že by to byl dobrý handl, kdybych mu ji vyměnil za husu. "Neměnil bys?" zeptal se. "Jestli bych neměnil," povídá akcízák, "to není špatný nápad," a tak si plácli a vyměnili. Akcízák dostal husu a venkovan dostal slepici.
Hodně už toho cestou do města vykonal, bylo horko, unavený byl náš venkovánek taky. Potřeboval něco zakousnout a něčím to spláchnout, byl u hospody, a tak si řekl, že se tam zastaví. Zrovna ve dveřích vrazil do podomka, jak nese ven plný pytel něčeho.
"Copak to máš?" povídá.
"Shnilá jablka," odpověděl podomek, "celý pytel, prasatům je nesu."
"To je tedy náklad! To bych přál mamině, takový pohled. Nám se na podzim urodilo jen jedno jediné jablíčko na té staré jabloni u dřevníku. Tak jsme si ho schovali, leželo na truhle, až celé scvrklo. ,Aspoň je vidět, že žijem v blahobytu,' říkala moje mamina, ale tady by teprv koukala na blahobyt, to bych jí přál vidět."
"Co za ně?" povídá podomek.
"Co za ně? Tadyhle slípku za ně," dal podomkovi slepici, dostal jablka a vešel do hostince a hned rovnou k výčepu, pytel s jablky postavil k peci, jenže tam se topilo, a to ho nenapadlo. V hostinci bylo plno lidí, koňští handlíři, handlíři s dobytkem, a taky dva Angličani, a ti jsou tak bohatí, že se jim kapsy zlaťákama jen nadouvají. A jak se rádi sázejí, tak teď jen hezky poslouchej. "Šššš, šššš," copak se to ozývalo od pece? Jablka se začínala péct.
"Copak je to?" No, to se tedy hned dozvěděli. Celý příběh o koni, co ho vyměnil za krávu, až ke shnilým jablkům.
"To teda dostaneš od mámy výprask, až přijdeš domů," chechtali se Angličani, "to bude oheň na střeše!"
"Dostanu pusinku, a ne výprask," pravil venkovan, "protože mamina řekne: ,Co taťka dělá, dobře dělá.'"
"To se tedy vsaď," volali, "třeba o sud zlaťáků."
"Stačí plný věrtel," přikývl venkovan, "ale já můžu nabídnout jen plný věrtel shnilých jablek, a ještě sebe a maminu k tomu, však to je taky vrchovatá míra."
"Vrchovatá, vrchovatá," kývli, a tak si plácli.
Od hostinského si půjčili vůz, a už uháněli, Angličani, venkovan i pytel shnilých jablek. Za chvíli přijeli k venkovanově chaloupce.
"Dobrej večír, mamino."
"Dobrej, tati."
"Tak jsem ho vyměnil."
"Kdepak, ty se vyznáš," zapomněla ženuška na pytel i na cizí lidí a objala mužíčka kolem pasu.
"Vyměnil jsem koně za krávu."
"Pánbůh zaplať, bude mlíčko," radovala se selka, "bílá polívčička bude, máslo bude i syrečky budou. To jsi krásně vyměnil."
"To jo, jenže krávu jsem pak vyměnil za ovci."
"Vždyť to je taky mnohem lepší," pochvalovala si selka, "ty všecko vždycky tak dobře rozvážíš. Pro ovci máme tak akorát dost pastvy. A bude ovčí mlíčko a ovčí syrečky a vlněné punčochy budou, dokonce i noční košile vlněná, to by od kravky nebylo, ta jen pelichá. Jsi rozvážný a moudrý mužíček."
"Jenže ovci jsem vyměnil za husu."
"Taťko můj nejmilejší, tak my budeme mít letos martinskou husičku! Ty opravdu nemyslíš na nic jiného, než jak mi udělat radost! Ale to je opravdu skvělý nápad! Husičku uvážeme za nohu, aby nám neutekla, a bude se pást, ať do svatého Martina ještě hezky přibere."
"Ale husu jsem vyměnil za slepici," pravil venkovan.
"Za slípku! Ale to jsi dobře vyměnil," chválila ho žena. "Slípka snáší vejce, pak je vysedí, budou kuřátka, bude kurník, vždyť to já jsem si odjakživa tolik přála."
"No jo, ale slepici jsem vyměnil za pytel shnilých jablek."
"Tak to ti musím dát pusinku," vzala ho žena kolem krku, "moc ti děkuju, mužíčku můj milej! Musím ti něco povědět. Když jsi byl pryč, říkala jsem si, že ti udělám něco obzvlášť dobrého k večeři: svítek s pažitkou. Vajíčka jsem měla, pažitku ne. Tak jsem šla ke školníkovým, protože vím, že ti pažitku mají, ale školníková je lakomá opice. Chtěla jsem si půjčit, a ona prý půjčit, když vám na zahrádce neroste ani shnilé jablko? A že jí já nic půjčit nemůžu. Tak teď jí jich můžu půjčit třeba deset, co deset, celý pytel! To je výhra, tatínku!" A dala mu pusinku rovnou na pusu.
"To se mi líbí," libovali si Angličani. "Pořád z kopce a přitom pořád pěkně vesele. To za ty peníze stojí," a venkovanovi, co dostal pusinku, a ne výprask, zaplatili vrchovatý věrtel zlaťáků.
Kdepak, vždycky se vyplatí, když žena pochopí a každému taky vysvětlí, že taťka je ten nejchytřejší ze všech a že co dělá, dobře dělá.
To je pohádka, co? Slyšel jsem ji, když jsem byl ještě malý kluk, a vy jste ji teď slyšeli taky a víte, že co taťka dělá, dobře dělá.