časopis o norské literatuře
Mezi postavami zaplňujícími stránky norských románů a filmových scénářů posledních 15 let se zřetelně rýsuje jedna kategorie. Kategorie ztroskotanců - lidí s podivnou minulostí, tápavou přítomností a s budoucností, která se ztrácí v mlze neurčita. Téma člověka ztroskotaného ve svém vlastním životě je v literatuře zastoupeno od pradávna. Vždyť příběh někoho, kdo tak úplně nezapadá, kdo balancuje světem napříč nebo se utápí v sobě samém, je vypravěčsky velmi vděčný. Ve své knize Hledání románu definuje Daniela Hodrová kategorii hrdiny blouda - člověka bláhového, nepřizpůsobeného realitě, člověka bloudícího ve sféře mentální i praktické. Na základě této typologizace bychom našeho ztroskotance mohli vnímat jako jednu z bloudových odrůd. Na rozdíl od blouda, který mnohdy přichází odnikud a často bývá člověkem, jenž zcela postrádá minulost, mívá ztroskotanec domov, a tedy i konkrétní minulost. Vztahy v tomto domově, z něhož hrdina vyšel, bývají navíc mnohdy vlastní příčinou ztroskotání - tedy stavu hrdiny na počátku románu. Mohli bychom také říct, že ztroskotanec se na rozdíl od blouda nepohybuje - nebloudí -, nýbrž že narazil na dno a uvízl v písku jako vrak.
Proměna úspěšného člověka ve ztroskotance mívá mnoho příčin. Některé ztroskotání je, jak už jsme řekli, důsledkem nešťastného, či dokonce tragického dětství, handicapu, tragického individuálního nebo společenského osudu. Příčina ztroskotání však může být i mnohem subtilnější - klasickým příkladem je existenciální krize hrdiny vyvěrající z jeho "nezařazení" do společnosti (případně z postupného vyřazování z ní). Příčiny ztroskotání (zvláště pokud je jednou z nich stav soudobé společnosti) lákají k důkladnému zkoumání. Člověku se chce věřit, že prozkoumáním příčin, které vedly ke ztroskotání jednotlivce, bude odhalena krutost okolního světa (o níž jsme sice dávno vnitřně přesvědčeni, ale přesto nepromarníme příležitost podepřít dodatečně toto přesvědčení solidními důkazy).
V průběhu 90. let 20. století se norský román profiluje několika směry. Velmi výrazný a publikem vřele přijímaný je směr tzv. nového naivismu (projevující se nejen v literatuře, ale také ve filmu a v populární hudbě), jenž se vyznačuje jednoduchým až naivním jazykem, malou dějovostí, minimální komplikovaností postav i ústředního příběhu (dá-li se vůbec o nějakém ústředním příběhu hovořit) a snahou o znovunastolení bezprostředního a subjektivního vztahu ke světu. Záměrná trivialita je doprovázena jemně ironickým humorem. Autorem, který tento směr do jisté míry stvořil a cítí se v něm jako ryba ve vodě, je Erlend Loe (* 1969). Hrdiny jeho románů jsou vesměs muži mezi dvacítkou a třicítkou, kteří se z nějakého důvodu nemohou pohnout z místa. Stav, v němž se nalézají, je zvláštně nehybný a bezvýchodný, za to si však Loeovi hrdinové mohou sami. Chybí jim totiž vůle něco se svou podivnou existenciální krizí udělat. Nejtypičtější je bezejmenný hrdina románu Naivní. Super, který se bez zjevného důvodu rozhodl nechat vysoké školy, nastěhoval se do bratrova bytu, kde bloumá mezi knihovnou a faxem, jenž představuje jeho jediné spojení s okolním světem, a s dětskou naivitou přemítá o svém dosavadním životě. Je v depresi a cítí se osamělý, venkovní svět ho děsí. K pocitům frustrace a ztroskotání má tato Loeova postava málo příčin objektivních, zato řadu subjektivních. Když si hrdina pro sebe definuje, "co má" a "co nemá", vychází mu, že má určité materiální statky (pěkné kolo, fotoaparát, pár téměř nových běžeckých bot atd.), schází mu ale "plány, nadšení, přítelkyně, pocit, že věci spolu souvisí a že všechno nakonec dobře dopadne, milá povaha a hodinky". Podobnou krizí prochází také hrdina posledního Loeova románu Fakta o Finsku. Také on je bezejmenný a nachází se v jakémsi vakuu. Na rozdíl od hrdiny románu Naivní. Super však má úkol, který musí splnit - totiž napsat propagační materiál, který by dokázal přimět větší počet Norů k tomu, aby se rozhodli strávit svou dovolenou právě ve Finsku. Finské velvyslanectví, které mu zakázku zadalo, ovšem nemohlo tento úkol svěřit nikomu horšímu. Vždyť považte, hrdina ve Finsku nikdy nebyl (a ani se tam nehodlá vydat), z moderních technologií ho jímá děs, takže pro informace o Finsku by si byl ochoten chodit nanejvýš do místní knihovny (kdyby tam ovšem nedlužil mnoho peněz za dlouhodobě vypůjčené knihy), a kromě toho ho autor vybavil vlastností, která musí člověku, jenž má za úkol podrobně popisovat krásy tisíců finských jezer, způsobovat čiré utrpení - totiž fóbií z vody.
Ani hrdina z filmu Detektor, k němuž Erlend Loe napsal scénář, na tom není se svým vztahem k okolí o moc lépe. Je sice čerstvě promovaným psychologem zaměstnaným v úhledné psychologické poradně, ale zatímco poslouchá nejobskurnější problémy svých pacientů, táhnou mu hlavou neméně obskurní problémy vlastní. Mladý muž totiž pochází z rodiny, ve které, kam až jeho paměť sahá, chyběl otec. Je z generace dětí, jež se narodila do společnosti vyznačující se nikoli krizí rodiny, ale její prostou neexistencí. Zvrácenost tohoto stavu je ve filmu vyjádřena půvabnou scénou, v níž si těžký psychopat přesedne do křesla psychologa a začne pro změnu klást otázky hlavnímu hrdinovi.
Z generace dětí emancipovaných matek pochází i malý Jon, hrdina knihy Láska Hanne Ørstavikové (* 1969). Také v domě Vilmy, jeho matky, není přítomen žádný muž. A nejde přitom o žádné nedopatření - Jonova matka je se svou existencí samostatné ženy, která muže vyhledává pouze ke krátkodobým vztahům, zcela spokojená. Podobně jako matku z filmu Detektor ji vůbec nenapadne, že by snad muže-otce mohl k něčemu potřebovat její syn. Rozdíl mezi oběma matkami spočívá pouze v tom, jak nepřítomnost otce vysvětlují svým synům. Zatímco Vilma vštěpuje Jonovi od útlého dětství frázi o tom, že "byla příliš mladá na to, aby se vázala napořád", obestře matka z filmu Detektor synovo dětství vykonstruovaným příběhem o hrdinném otci, který v bouřlivých 60. letech zahynul v komunistické Číně, kam se vypravil pomáhat obětem povodní. Jako důkaz pravdivosti této historky slouží Maova fotografie s čínským textem, v němž údajně samotný Mao vyjadřuje soustrast norské rodině, jejíž otec položil život za chudé Číňany.
Motiv selhávající komunikace v rodině, která hraničí až s týráním partnerů či dětí, se ve skandinávské literatuře i ve skandinávském filmu a dramatu 20. století objevuje tak často, že pro bližší charakteristiku severského umění stačí jeho povrchním konzumentům mnohdy pouze tři adjektiva - ponurý, krutý a depresivní. Pravdou ovšem je, že nad krutostí a vynalézavostí technik takového týrání zůstává průměrnému Středoevropanovi rozum stát. Ze starších děl stačí vzpomenout například autobiografickou knihu Ingmara Bergmana Laterna Magika nebo film podle jeho scénáře Nedělňátka, kde popis vztahů v rodině slavného švédského filmového a divadelního režiséra vzbuzuje podezření, že na tvrzení, že velké umění vzniká pouze z utrpení, bude v tomto případě mnoho pravdy.
Podobným týráním (nezájmem, pohrdáním, manipulací) trpí v podstatě všechny románové postavy Hanne Ørstavikové. Její hrdinové a hrdinky ztroskotávají ve svém životě především proto, že jejich psychika je závažně zdeformována patologickými vztahy panujícími v jejich rodinách. Deformováni jsou často do té míry, že si sami nejsou schopni uvědomit krutost, s jakou s nimi jednají jejich blízcí. Tak je tomu v románu Láska, kde si dětský hrdina egoismus své matky vůbec nepřipouští. Dívka Johanna z románu Taková, jaká opravdu jsem je s uzurpátorstvím své matky konfrontována brutálním způsobem v první kapitole knihy. Matka ji zamkne nahou v pokoji na celý den, aby jí zabránila v odjezdu na cesty s jejím přítelem. Přesto má dívka po dni stráveném v domácím vězení stále pocit, že příčinou matčiny agresivity je její vlastní "nevhodné" chování. Svalování viny na sebe samu vrcholí tím, že Johanna ustoupí matčiným požadavkům. Jon ani Johanna nejsou schopni se vzepřít, klesají pod tíhou nároků svých rodičů, místo aby se pokusili se z nerovnovážných vztahů vymanit. Nervově labilní Sine, hlavní postava Ørstavikové dalšího románu Jak dlouho to ještě potrvá, je na tom velmi podobně, ale na rozdíl od Jona i Johanny dokáže jednat. V jejím případě jde o odmítnutí matčina pozvání strávit vánoční svátky u ní doma. Z následného retrospektivního líčení Sinina dětství vyvstává podoba despotického, věřícího otce a neurotické matky. Syrovost pocitů hlavních hrdinů podporuje Ørstaviková ploše realistickým stylem svého psaní, který je záměrně oproštěn od veškerého psychologizování. Své duševní stavy popisují sami hrdinové přímo a otevřeně v rozsáhlých vnitřních monolozích.
Zatímco výše zmíněná autorka sází na přímočarý popis, objevují se ve stylu jejího kolegy Jonnyho Halberga (* 1963) syrově naturalistické prvky, díky nimž se jeho knihy řadí ke směru profilujícímu se v norské literatuře teprve v posledních letech. Tento směr nazývají Norové podle amerického termínu "špinavý realismus". Halbergův román Povodeň obsahuje příběhy hned dvou outsiderů - zarputilého, cholerického Roberta a idealistického policisty Steina Oveho. Robert se zaplétá do nejrůznějších nesnází především kvůli bratrovým intrikám a své cholerické povaze, která z něj v očích jeho okolí dělá nesnášenlivého asociála. Vyrovnaný altruista Stein Ove působí téměř jako jeho protipól. Povodeň, která přijde do údolí, však vezme půdu pod nohama oběma z nich. Zoufalství vlastní existence definuje v okamžiku náhlého prozření Stein Ove slovy: "Najednou mi došlo, že už nechci dál. Měl jsem své cíle, ale už jsem to nezvládal... Například moji přátelé. Byli pryč. Rozešel jsem se se ženou, kterou jsem miloval. Kolegové se mi vyhýbali. Lidé, kterým jsem se pokoušel pomoct z jejich ubohé situace, mnou pohrdali. Nikdo už se mnou nechtěl mít nic společného. Takhle to dopadlo."
Kniha vrcholí tím, že Stein Ove zešílí. Rovněž Robert, který se i přes nepřízeň okolí snažil jít svou vlastní cestou, se na konci románu ocitá v prázdnotě. Žena, již miloval, je mrtvá; o starším bratrovi vychází najevo, že pohlavně zneužíval jejich sestru a zavraždil jejich otce. Robert i Stein Ove jsou podobně jako antičtí hrdinové ve vleku osudu, který nemohou nijak ovlivnit. Zatímco hrdinové Halbergových románů jsou povýtce ztroskotanci tragičtí, připomínají hlavní postavy dvou filmů, na nichž se Halberg scénáristicky podílel, tragikomické smolaře z filmů Woodyho Allena, jejichž lapálie sledujeme s úsměvem na rtech. To je případ potrhlého pošťáka z filmu Pošťák, který nikdy nezvoní, jenž své povolání bezostyšně zneužívá k tomu, aby nahlížel do života cizích lidí - drzým čtením dopisů počínaje a vkrádáním se do bytů konče. Jeho postava je hodna politování, v kontrastu s groteskně zdeformovanou realitou je však její tragičnost neutralizována. Podobně si naše sympatie získává i Jan, nešikovný majitel pouličního bistra z filmu Amatéři, který je terorizován současně despotickým otcem a místní mafií. Když se pak zcela neúmyslně zaplete do únosu uhozené rockové hvězdy, který provedli ještě větší smolaři, než je on sám, je sled bláznivých náhod dovršen. Halbergovi filmoví hrdinové jsou na tom lépe než jeho románoví hrdinové také proto, že jejich neštěstí končí happyendem (pošťák naváže vztah s hluchoněmou dívkou, kterou pronásleduje; Jan zpacifikuje otce, o němž se zjistí, že svou nemohoucnost pouze předstíral, a získá zákazníky pro své bistro).
Programově nezařazení antihrdinové, kteří sami, avšak bez vlastní vůle opouštějí okolní společnost, aniž by jejich protest opustil hranice šedi a průměrnosti, se objevují v mnoha románech Daga Solstada (* 1941), autora, který sice náleží ke starší generaci spisovatelů, ale jehož tvorba z 90. let má s díly výše jmenovaných autorů mnoho společného. Náhlý pocit vykořeněnosti přepadá jak Eliase Ruklu z románu Stud a důstojnost (1994), tak profesora Andersena z románu Noc profesora Andersena (1996). Oba jsou pasivními antihrdiny, průměrnými, nebo jen lehce nadprůměrnými intelektuály, jejichž konání je konstantně ochromováno chronickým nedostatkem iniciativy.
Paralyzující pocit vlastní nedostatečnosti zachvátí středoškolského učitele Eliase Ruklu jednoho dne před školní budovou. Jeho náhlé prozření, při němž si uvědomí totální ignoranci svých žáků, svou neschopnost porozumět si s kolegy i krizi vlastního neupřímného manželství, provází zuřivá fyzická akce, při níž Rukla roztříská vlastní deštník o kašnu před školním vchodem před zraky překvapených žáků. Stejně tak je profesor Andersen osamoceným pěšákem v poli, které není jeho. Sám slaví Vánoce ve svém bytě a náhodou spatří z okna vraždu v protějším domě. Zachová se podivně - nezavolá policii, a to ani následujícího dne, ani o týden později. Tato skutečnost mu ovšem přijde natolik zarážející, že se k ní neustále vrací. Proč nezavolal policii?
Solstadovi hrdinové jsou ztroskotanci od kolébky. Této skutečnosti si však vždy všimnou zcela náhodně v průběhu jednoho z dalších průměrných dnů svých životů. V jediném momentu si uvědomí své odcizení a svou neschopnost identifikovat se s okolní společností. Jejich prozření ovšem neplní žádnou očistnou funkci, protože se nedokáží vzepnout k aktivnímu protestu.
Zcela jiné rozměry mají postavy z románů a povídek posledního autora, o němž zde bude řeč. Lars Saabye Christensen (* 1953) je ze všech jmenovaných autorů v současné době bezpochyby nejpopulárnější. Jeho román Nevlastní bratr, který vyjde v brzké době také česky, získal v loňském roce prestižní cenu Severské rady a od svého vydání stojí neochvějně v čele žebříčku nejčtenějších knih v Norsku. Christensen považuje outsidery a ztroskotance za ústřední hrdiny celého svého díla. Jeho první román (z roku 1977) se jmenuje Amatér a Christensen v souvislosti s ním později prohlásil, že by se všechny jeho romány mohly jmenovat takto. A skutečně - téměř všechny jeho postavy trpí vnitřní nejistotou, nedostatkem kontroly nad svým životem, mají problémy s rozhodováním, a když nadejde moment životní volby, volí většinou špatně. Pocit štěstí a uspokojení je u nich jen zřídkavým stavem, který navíc, jak jsou postavy ve svém vnitřním pesimismu přesvědčeny, nebude mít dlouhého trvání. Christensenovým hrdinům nejčastěji chybí kus sebe sama. Z tohoto hlediska mají nejblíže k Hodrové bloudům - často přicházejí odjinud, jsou vnímáni jako cizinci a i fyzicky bývají mnohdy nápadně odlišní.
Ve všech svých dílech nazírá Christensen na svět z chlapecké a mužské perspektivy. Kromě Nevlastního bratra jsou nejznámějšími knihami tohoto autora ranější román Beatles a jeho volné pokračování s názvem Olovo. První je kronikou norských 60. a 70. let, tedy doby, kdy se Norsko z chudého okrajového státu rychle stalo prosperujícím "welfare state". Překotný vývoj a proměny norské společnosti sledujeme očima čtveřice kluků, kteří se stylizují do rolí jednotlivých Brouků. Bezstarostný tón chlapeckých rošťáren se pomalu vytrácí ke konci prvního dílu, kdy svérázná parta zvolna dospívá. Do popředí vystupuje postava Kima Karlsena (Paula), jejíž další osudy tvoří páteř románu Olovo. Hrdina, kterému patří od počátku všechny naše sympatie, se před našima očima mění v outsidera. Z neznámého důvodu byl prohlášen za neschopného vojenské služby, ze studií se nechává při nejbližší příležitosti vyhodit, jeho partnerské vztahy provází smůla, fungující rodina se náhle rozpadá. Kritickým - vrcholícím - okamžikem románu Beatles je Kimovo zhroucení a jeho následné umístění v psychiatrické léčebně. Děj románu Olovo se odehrává o několik let později, kdy se Kim vrací z Itálie, kam odjel poté, co se mu s pomocí zbytků party podařilo z psychiatrické léčebny utéct. Ztroskotanec je vyplaven na pevninu v osloském přístavu. Své pocity vyjadřuje, sotva vstoupí suchou nohou na trávník před radnicí: "Neměl jsem žádné plány. Neměl jsem žádné cíle. Neměl jsem žádné sny. Bylo to jedné soboty, bylo to v květnu." Celý román hrdina zmíněné tři věci hledá. Jeho cesta není jednoduchá, ale na jejím konci stojí vydaná sbírka básní, částečně zrestaurovaná čtveřice kamarádů a jedna plachá dívka. Tentokrát nám autor ještě dopřál happyend.
Ostatní Christensenovi dětští hrdinové jsou vesměs zakomplexovaní, nerozumí si se svými spolužáky, vybírají si přátele mezi těmi, kteří jsou rovněž nějakým způsobem handicapovaní. Takový je Barnum Nielsen z románu Nevlastní bratr nebo Otto z filmu Deset nožů v srdci natočeného podle Christensenova scénáře na motivy románu Kluk, který chtěl být jedním z kluků. Barnum trpí komplexem malého vzrůstu, jenž zdědil po otci, zároveň ho tíží i jeho neobvyklé jméno. Šikanování ve škole a nevyrovnaný vztah k nevlastnímu bratrovi si Barnum kompenzuje až vztahem k náhodně nabytým přátelům Pederovi a Vivian, kteří jsou do jisté míry také vyděděnci dětského společenství - Peder je tlustý a jeho maminka je upoutána na invalidní vozík. Vivianina matka má zase po automobilové havárii zohavený obličej. Norský název románu - Halvbroren - by volněji přeložen mohl znít také Polobratr, což by stejně jako originální název lépe vyjádřilo fyzický vzhled hrdiny i jeho vnitřní polovičatost. Barnum touží být slavným, v naplňování této tužby však neprojevuje příliš cílevědomosti a své stesky raději utápí v alkoholu a v podřadné práci v trafice.
Filmový Otto není nijak postižený fyzicky, ale mezi své spolužáky podobně jako Barnum také nezapadá. Neumí hrát fotbal a jeho rodiče navíc nemají na rozdíl od rodičů jeho spolužáků na to, aby mu umožnili odjet někam na prázdniny. Přítelem se mu stává tajemný rebelantský dlouhán Frank, který se z ničeho nic zjeví na ošklivém sídlišti, kde Otto bydlí. Jeho odpověď na Ottův dotaz, jestli bude také celé prázdniny v Oslu, dokonale vystihuje perspektivu Christensenových hrdinů, kterým nezbývá než s humorným nadhledem udělat ze svých slabostí přednosti. Frank totiž s úsměvem a s pohledem na nevzhledné, vylidněné sídliště odpovídá: "A znáš snad nějaké lepší místo?"
Na všech románech i filmových scénářích, o nichž byla řeč, upoutává fakt, že patří k hlavnímu proudu současné norské literární tvorby. Problém ztroskotanců tedy není problémem nijak okrajovým. Může nás zarazit, že se ztroskotanci vyskytují v tak hojném počtu v literatuře jedné z ekonomicky nejvyspělejších zemí Evropy. Možná však nebudeme daleko od pravdy, když právě tuto skutečnost prohlásíme za pravý důvod ztroskotávání literárních hrdinů. Vždyť to, co většina postav z popisovaných románů postrádá, jsou fungující rodinné vztahy a duchovní náplň života - tedy věci, které, jak se pozvolna ukazuje, nejsou tak zcela závislé na ekonomickém a sociálním stavu společnosti. Potěšující je, že postavy své problémy ve většině případů nevnímají jako nevyhnutelně tragické, nýbrž se na ně dokáží dívat s humorným nadhledem jako například hrdina románu Naivní. Super, když se zamýšlí nad tím, proč nemá přítelkyni:
"Proč nemám přítelkyni?
Nevidím pro to žádný dobrý důvod.
Lidi, kteří jsou mnohem míň sympatičtí než já, mají přítelkyně.
Hlupáci mají přítelkyně.
Rozhodně bych měl mít přítelkyni."
Karolína Stehlíková
(* 1975, působí na Ústavu pro studium divadla a interaktivních médií na
Filozofické fakultě Masarykovy univerzity)
Vyšlo v časopise Host 7/2003